Nagoya - Město

Přicházíme do krásného a na pohled zachovalého města Hagoya. Domy jsou porostlé zelení a tak povídám Vždycky jsem chtěl mít domácí zahrádku. Viktorie na to Tak pojďme nějakou hezkou najít! a bere mě za ruku. Běžíme do prvního paneláku, který vidíme a se smíchem probíháme dveřmi. Přízemí. Viktorie otevírá dveře do bytu a táhne mě dovnitř. Zavírá za námi a zavazuje mi oči. Teď chvilku vydrž povídá. Čekám. Po chvíli mě bere za ruku a vede mě bytem. Nevidím na cestu, takže párkrát zakopávám o nějaké věci. Co vymýšlí?? Aspoň mě může upozornit na cestu. Místo upozornění se Viktorie při každém mém zakopnutí trochu zasměje. ...a ještě se mi směje... Pak mě posazuje. Cítím opěradla, takže nějaká pracovní židle. Viktorie povídá Ještě chvilku vydrž, ale už jen málo Slyším nějaké šmátrání, nic zřetelného. Pak mi chytá ruce a svazuje je za židlí. Trochu ji už znám a tak mám strach, co jsem provedl. Sundává mi jakýsi šátek a já vidím její nahé tělo v celé své kráse. Přibližuje se ke mě a věnuje mi jeden VIP klínový tanec. Mmmm...ta má přírodní vlohy na toto snad. Bohyně... Pak si na mě šedá ke mně čelem. Prsty spojí ruce na mým krkem a do uší mi šeptá Co takhle oslavit náš příchod do dalšího města?, načež jsem odpověděl To budeme pak muset oslavit i finální byt. a Viktorie To budeme muset. Políbí mě a pomalu jde do dřepu. Pomalu mi rozepíná kalhoty a dráždí mě. Svlékne mi je a pak začne ústy laskat můj již ztopořený úd. Krouživými pohyby jazykem dráždí můj žalud a prsty mi jemně masíruje varlata. Vzdychám slastí. Začne mě uspokojovat ústy. V životě jsem necítil takovou slast, jakou u mě vyvolá právě Viktorie. Po chvíli přestane a lehne si na postel s provokativním pohledem a slovy Jsem v tvé moci. Spálím provaz na mých rukou. Svlékám si tričko a jdu si pro ni. Chytá mě za rameno a za krkem, aby mě přitáhla k sobě a políbila. Pronikám do ní a naše těla splývají v jedno stejně jako naše duše. Krásné sladké milování si vychutnáváme dalších asi pět a třicet minut. Po jejím vyvrcholení následuje mé. Ale těsně předtím mě zastavila a řekla mi Chci ti to udělat speciálně. Ani nedokážu slovy popsat, co udělala. Tolik slasti jsem ani u ní předtím nezažil. Dokonalá souhra rukou, rtů a jazyka. Vyvrcholení bylo do jejích úst. Byl to ten nejsilnější a nejdelší orgazmus, jaký jsem kdy zažil. Ještě asi půl minuty bezvládně ležím na posteli. Mezitím se ke mně po spolknutí spermatu Viktorie tulí. Něco mi povídá, ale nevnímám, co říká. Po té půl minutě ze sebe vyhrknu jen jednu větu. Miluju tě! Viktorie se zaráží. Podívám se na ni, ona má stále zařazený pohled a po pár vteřinách se usměje, div ne se slzami v očích, a povídá Já tebe taky!... Chápu, jaký to pro ni má asi význam a proč ji to tak zarazilo. Zná můj příběh a tak ví, že pro mě hodně znamená a myslím to upřímně. A také ji to určitě zarazilo kvůli tomu, že jsem jí to řekl poprvé. Upřímně jsem měl strach. Myslím to však vážně. Měli jsme dost času na to, abychom se poznali. Žádná holka není jako ona. Blázen jako já. To na ni miluju. Miluju to, že mě dokáže solidně šetřit. Miluju její krásné tyrkysové oči, překrásné rty, černé dlouhé vlasy, její překrásné tělo, ale především miluju Viktorii jako člověka. Teda spíš démona. Po půlhodince mazlení se rozhodneme najít si reálně nějaké bydliště. Oblečeme se a vyrážíme. Po pár hodinách prohlížení a debatování se shodneme na to, že Nagojský hrad je ta nejadekvátnější možnost. Při vstupu se rozhodnu trošku pojistit soukromí, které budeme potřebovat na oslavu objevení našeho minimálně dočasného domova. Bránu sesvařím do sebe a běžím s Viktorií nahoru. Prozkoumáme celý hrad a po zjištění, že zde nikdo není, jsme se zabydleli. Zjistili jsme, že máme plně funkční bojler a po předchozím majiteli zbyl i vlastní zdroj elektřiny. Okamžitě jsem běžel hledat kuchyni. Lednička. Otevřu ji a tam suroviny Dvojtá výhra! krycím Máme jídlo! Viktorie za mnou dojde, políbí mě a řekne mi, že to musíme oslavit. Ty jsi nějaká nenasytná... povídám provokativně s úsměvem. Viktorie na to To víš... Po nalezení ložnice si dáme hoďku a půl dlouhé kolo. Přesněji dvě v jednom. Divím se, že každý sex dokáže ještě zdokonalit. Za chvíli budu mít tranzy na půl hodiny. Pomalu se stmívá a tak se chystáme spát. Po sprše společně uleháme do postele a chvíli si ještě povídáme. Obejmu ji a usínám. Spím.

Ráno...teda v poledne se probouzím v posteli sám. Někde asi řádí... zamrmlám a pomalu, až líně, se oblékám. Přes chodbu se pomalu doplahočím do jídelny. Sedám si na zem. Lehám si. Spím. Probouzí mě vůně. Nedokážu popsat jaká, ale vůně. Překrásná, jemná vůně. Otevírám oči. Přede mnou sedí Viktorie. Hned se ptám, co to voní a Viktorie odpovídá skromně Já. Po odpovědi se zatváří nesmírně hrdě. Uzemním ji špatně položenou otázkou Jak je to možný? Ach ta rozespalost. Ta mi jednou přivodí nějakou nepěknou nemoc... Při pohledu do Viktorčiných oči si všímám stále narůstající temnoty a agrese. Vím, že jsem ve slepé uličce. Teď už není cesty zpět. Myslím tím, jakto,
že tak hezky voníš? A touhle otázkou jsem vše dosral mnohem víc. Běsnění. Křik. Rychlost. Bolest. Strach. Rozhraní života a smrti. Uzemnila mě hodně rychle... Nečekal jsem že má takovou sílu. Ale řekl jsem si o to sám, i když nechtíc. S pochroumaným chrupem se omlouvám Zlato, ale já to takhle nemyslel... Vážně... Myslel jsem tím, že to něco přebilo tvou přírodní vůni. Ale voníš opravdu krásně. Vážně. Věř mi. Hlavně už mě nebij... Ob místnost je koupelna. Podívej se tam povídá se stále trochu uraženÿm pohledem. Raněným krokem dojdu až do koupelny. Napouštím si vodu a svlékám se. Prohlížím si různé lahvičky. V japonštině. Viky??? Co z toho je šampón?? křičím na Viktorii. Viktorka přijde a vysvětluje mi podle čeho poznám, co je co. Nevypadá naštvaně. Dokonce mi dá pusu na tvář a říká Užij si koupel. Chce mě zabít?? Odchází, sedám si do vody a užívám si ji. Potápím pomalu celé své tělo a zase ho vynořuji. Použiju šampón. Nic divného se neděje. Užívám si každého pohybu rukou na hlavě. Po koupely očuchám různé mužské parfémy, ale žádná mě tak nezaujme. Až poslední jeden mi sedne. V malém množství ho nanesu na krk a jdu za Viktorií. Po cestě se oblékám.

Dojdu do kuchyně a tam vidím krev. Jdu dál domem a všude krev. Nestalo se jí něco??! Utíkám po krvavé stopě. Dobíhám k Viktorii, která vleče tělo obalené krví. Povídám Co se stalo? Proč- Neboj, nic vážného. Jen se dostal nějakej chlápek přes zeď a v kuchyni na mě vybafl s nožem. Tak jsem mu vysála krev na povrch. Vysušila jsem ho. povídá Viktorie. Oheň je skvělej, ale kde je beton, když ho potřebujeme?... Chce to vyšší zdi. Nebo alespoň nějakou bariéru na noc, když budeme spát. O tu se postarám. Jak vypadal, než jsi ho zřídila, Viky? ptám se. Černá kukla, černé oblečení. Vypadal jako ninja. Proč? Přemýšlej...jsme v Japonsku a v klidu si obsadíme hrad. Jestli jsou tu ještě někde lidi, tak nám nebudou zrovna gratulovat. Mhmmm... Takže jsem zabila někoho,
kdo si právem nárokuje něco, co je naše. To snad tak nevadí. Tělo spálím. A příště to zkus víc diplomaticky poznamenám s úsměvem. Obalím mrtvolu ohněm a měním ji na molekuly popela. Jdu k bráně. Přemístím se na ni a sleduji okolí. Vidím prázdné ulice, když v tom zahlédnu rychle letí í objekt přímo ke mě. Ohnivým dechem vše vyřeším. Seskočím před bránu a při dopadu vzplanu. Ohnivá zbroj, připomínající zbroj samurajů, je nyní mimo jiné i tematické, což mě potěšilo. Spoza pár vraků vylezlo 6 divně oděných mužíků. Vypadaj jako ninjové... A pak mi to dojde. Doopravdy jsme nasrali nějakou skupinu ninjů. Ale myslím, že se poserou, až jim ukážu svůj element... Vytvoří nějakou formaci a jdou proti mě. Vytvořili šestiúhelník. Běží proti mě jakoby stranou tohoto tvaru. Jakože dva vedle sebe v rozestupu asi dvou metrů. Přemišťuji se k zadním dvěma, což nečekal ani jeden z nich. Jednomu podrazím nohy a druhého udeřím nohou do obličeje. Přemišťuji se k dvěma ninjům z mého pohledu vlevo. Jeden na mě útočí pomocí krátkých katan. V tom si uvědomím, co mám v jejich hradě. Teda doma... Teleportuji se do ložnice, beru svou katanu a teleportuji se zpět. Značně je vystrašil pohled na ohnivého samuraje. Odhodili zbraně, poklekly a teď melou něco, čemu fakt nerozumím. Ty vole...japonsky ti rozumím leda hovno... V tom jeden zvedá hlavu. Pak další a všichni se na sebe dívají. Říkali jsme, že se omlouváme ryuu-sama. povídá jeden z nich a všichni mizí za pomoci kouřových bomb. Jdu za Viktorií a vyprávím jí to. Proč ti řekl Draku?? Máš nějakej novej trik??? ptá se po dovyprávění. Nespal jsem s ním, takže nevím. A ne...teda... možná jeden jo... povídám a kulišácky se podívám na Viktorii. Jdeme do ložnice. Tam se oba vysvlékneme a leháme si do postele. Objímám zezadu Viktorii. Zavírám oči přeju si, aby tenhle svět byl jako dřív. Lidi, žádní zombies, práce, kavárny, restaurace, posilovny, školy, úřady, všechno. A taky prostor pro založení rodiny. Bojím se, že v tomhle světě to nebude skoro možné, až budeme s Viktorií mít jednou dítě. Doufám, že do té doby se vše změní a zmenší se alespoň počet zombíků. Miluju tě! zní tiše z úst Viktorie. Já tebe taky! odpovídám, usmívám se a pevněji objímám Viktorii. Usínám. Spím

Ráno se probouzím - ano, ráno - a vidím, že Viktorie ještě spí, tak pomalu a potichů vstávám z postele. Mířím do kuchyně, abych Viktorii překvapil nějakou dobrou snídaní. Otevírám lednici. Identifikuji potraviny a některé v plechovce podle obrázků. Jal jsem se úlohy kuchaře s odvahou, která klesá s každým japonskÿm písmenkem. Aspoň, že jsou tam ty obrázky... které ne vždy úplně odpovídají. Každopádně jsem se rozhodl pro volská oka se zeleninou. Po čtvrt hodinovém boji v kuchyni za mnou přichází Viktorie s otázkou Něco tu hoří? To byla docela podpásovka pomyslím si a nemám sílu na odpověď. Sleduje, co vyvádím, usměje se a povídá Tak tohle se tu pálí... Co to bylo? Dívám se do země a povídám Takhle mi srážet ego??? To se nedělá... Mě může taky večer bolet hlava... Viktorie se pousměje a povídá To si povíme večer, jak tě bolí hlava Pak se znovu obrací k plotně a říká Já něco připravím, dobře? Svolím a jdu se zatím plnohodnotně obléknout na malý výlet. Mám pro Viktorii překvapení.

Po výborné snídani a krátkém vyvětrání kuchyně povídám Co se teď hned projít? Viktorie neváhajíc se září v očích odbíhá. Po půl hodině sleduji něčí příchod se spadenou čelistí. Femme fatale. Černé boty na podpatku, černé dámské návlečky na ruce, rudé dlouhé šaty na tělo, ve kterých vynikají sexy křivky dívky, rudá rtěnka a nehty, černé vlnité vlasy a překrásné zářivě modré oči. S pohledem alfa samice jde svižným krokem přímo ke mě. To je opravdu Viky??? Můžeme jít? povídá. Viky, vážně jsi to ty? Jasně povídá Viktorie se smíchem. Jsi překrásná a strašně sexy... říkám rozplývajíc nad Viktorií. Pak se vzpamatuju a povídám Jdeme! Vyrážíme do mrtva velkoměsta. Na tuhle dobu je to sakra velká romantika! Procházka v troskách domů, kusech mrtvol, kalužích krve, apod. Držíc se za ruce s Viktorií zabíjíme zombíky, které potkáme po cestě. Za tepla ohně jdeme vklidu dál ulicemi Nagoyi. Dorazíme až do parku. Tam si sedáme na lavičku a sledujeme proudící umělé říčky a stromy. Vše je tu překvapivě zachoval.

Různé druhy stromů, keřů a nerostů. Krása. Je to jako nebe. Vše perfektně ladí. Je to ráj na zemi. Držet Viktorii kolem ramen a sledovat krásy parku je úžasný pocit. Jak dlouho myslíš, že to ještě bude trvat? ptá se Viktorie. Hm?? zarážím se nad otázkou. Myslim éra Zombie. Myslíš, že to skončí brzo? vysvětluje a navazuje další otázkou. Aha... doufám, že brzo. Nevím to, ale doufám. Věřím v to. A když věřím, tak se to stane! odpovídám. Vypadá to, že jsem Viktorii mírně uklidnil. Přežijeme tuhle dobu, neboj se! Vytvoříme nový svět! povídám a usmívám se na Viktorii. Úsměv mi oplácí a opírá si o mě hlavu. Cítím příjemný hřejivý pocit. Zavírám oči a prociťuji tu chvíli. Otevírám je. Přímo před námi stojí muž s černými vlasy a celý je v nějaké zbroji. V rukou drží nějakou podivnou zbraň. Vypadá, že bude sečná, ale nejsem si jistý. Upřímně nemám v plánu to zjišťovat. Pojďte se mnou. Dobrovolně. I kdyby nedobrovolně... půjdete se mnou!!! povídá muž. Co jako chceš?! Laskavě odejdi.
Dobrovolně. Nebo i nedobrovolně, ale vypadneš! Dneska mám jiný plán, chlape... povídám. Viktorie se napřímí. Oba vstáváme a muž se pomalým krokem blíží. Teleportuji se za něj a útočím. Vykryje můj úder nohou. Zkouším pravý hák, ale marně. Ani za použití ohně. Absorbuje moji sílu. Pomocí té zbraně. Nebo spíš nástroje. Neútočí. Viktorie se mě snaží zachránit, pomocí baktrrií, ale marně. Záhadnej chlápek dostal i ji. Ztrácím vědomí.

Probouzím se. Otevírám oči. Jsem v tmavé místnosti. Rozhlížím se. Vidím mříže. Vězení? Vážně???... Hned se začnu zajímat o to, kde je Viktorie, protože se mnou není. Proti mě je cela a někdo tam leží. Rudé šaty a černé vlasy. Viky! Viky, jsi v pohodě?! Viky!!! Zlato!!!! Slyšíš mě?????!!! křičím skoro se slzami v očích přemýšlíc nad tím nejhorším. Hýbe se. Pomalu se otáčí Kde to jsme??... ptá se opatrně. To nevím... odpovídám zklamaně. Jste furt v Hagoyi. Jste v mém úkrytu. Možná byste chtěli být spolu... To bych vám mohl umožnit. říká hlas muže. Přichází nám před zrak a otevírá celu Viktorie. Pak i moji. Vchody skvěle pasují a tak fungují jako malý průchod. Okamžitě běžím k Viktorii a objímám ji. Jsi v pořádku?? šeptám Viktorii do ucha. Kýve hlavou, že ano. Jsem o něco klidnější. Pak za mnou muž zavírá. Co seš kurva zač?! okřiknu chlápka s divným mečem lomeno sekerou. Unesl jsem vás, takže vám je do toho hodně, ale teď vám to neřeknu. A možná nikdy... odpovídá. Zařvu na něj Jestli tě dřív nezabiju tak nám to, kurva, řekneš!!! Snažím se spustit jakoukoliv svou ohnivou schopnost, ale marně. Viktorie mi pokládá ruku na tvář a povídá Nech to být... Něco vymyslíme. A ještě se chci zeptat. Asi je to teď jedno, ale co všechno jsi dnes plánoval. Z ničeho nic jít ven, navštívit park. To jsi prostě improvizoval? Podívám se Viktorii do očí a říkám To, že jsme šli do parku, to byla improvizace. Chtěl jsem najít nějaké hezké místo a pak... Uhýbám pohledem a tak nějak se stydím dokončit větu. Co a pak??? ptá se zařazeně Viktorie. Nooo...pak... stále se nemám k odpovědi... Notaaak, co pak??? ptá se zvědavě a lhce vystrašeně. Pak jsem tě chtěl požádat o ruku... Viktorie se zaráží, začíná se mírně třást, zrychluje se jí dech a vyhrkly jí slzy do očí. Mlčí. Já rudý v obličeji jen sleduji Viktoriinu reakci. Po pár vteřinách se vzpamatovává a povídá dojatě Tak mě požádej. Překvapen touto odpovědí se klečíc na koleni ptám Viktorko, už cestou do Japonska jsem nad tím přemýšlel a chci se tě zeptat: Vezmeš si mě? Možná, že nebudeme mít svatbu snů, ale svědky nám můžou být hvězdy. A prstýnky nám můžu sám vytvořit. Teda až budu zase ovládat oheň. A taky- Viktorie mě se slzami v očích přerušuje Ano! objímá mě a dodává Nepotřebujeme nic. Jen mít jeden druhého. S nadšením ji tisknu k sobě. Krásnou náladu nám kazí onen muž. Nechci vám kazit chvilku, ale stejně to dlouho nepřežijete, takže je to naprosto marné... Ale když vám to udělá radost, tak se klidně berte... To neměl říkat. Vyvolalo to ve mě neuvěřitelně hlubokou a silnou agresi. Všechna nenávist se ve mě hromadí. Začínám funět jako býk a rozžhaven probíhám skrz mříž až k muži a jedinou ranou mi smažím obličej. Ani nepřemýšlím nad tím, jak to, že jeho zbraň neabsorbovala mou energii. Pak si uvědomuji, že mě nestihl vykrýt. Ale jak je možné, že mám najednou schopnosti zpět? To se asi už nedozvím. Každopádně je vidět, že emoce překonají schopnosti jiných. Chytám Viktorii a utíkáme. Vybíháme schody nahoru. Otevíráme dveře a nacházíme se v nějaké prázdné velké, prostorné budově. Utíkáme dveřmi ven. Probíháme asi dvě ulice a potkáváme ninjy, kteří křičí Ryuu-sama! Právě jsme vám běželi na pomoc, když jsme zjistili, že vás unesl Shinzu. Je to mocný čaroděj, co zabíjí všechny draky a bere jim jejich schopnosti. Draky??? ptám se a dodávám A jak se vlastně jmenuješ ty?? Ano, draky. Draky kteří mají lidskou podobu jako vy, ryuu-sama. A mé jméno je Nagato. Rád bych vám sloužil! Sloužil? Hele, budeš mít normální volnost, jen občas by ses mi možná s tvými společníky hodil. Japonsky neumím nic. Neznám to tu. A potřebují někoho na informace. A když se dostanu do průseru, budu moc rád, když mě a i moji ženu zachráníte. Na tuhle větu reaguje Viktorie mírným zčervenáním. Rozkaz, ryuu-sama. Zatím se stáhneme! Budeme mít hlídky okolo vašeho hradu povídá Nagato. Dobře, děkuju! odpovídám. Společně jdeme až k hradu. Tam se loučíme a s Viktorií pokračujeme až do hradu. Stmívá se a tak se chystáme do postele. Po krásném novomanželském milování usínáme v objetí. Spím.

Probouzím se. Otevírám oči. Viktorie leží zády ke mně. Ještě spí. Pomalu se k ní přituluji a pravou rukou ji objímám. Co to?! pomýšlím si. Na jejím břiše cítím něco mokrého. Asi jenom haluz... Uklidňuji se. Sotva mžourajíc jí dávám pusu na tvář. Blednu. Vidím, že v posteli mokro je. Krev. Krev mé milé. Těžce dýchám, okamžitě otacim Viktorii k sobě. Snažím se ji probrat. Viktorko!!!! křičím. Marně. Zkouším jí nahmatat tep. Marně. Zkouším s ní třást. Marně... Je mrtvá. Další žena, kterou jsem miloval. Proč? Jak? Kdo?! Slzy se mi rozlévají po tváři. Nemožně hekám, pláču... Nezvládám to. Další... Znovu ten pocit...ten pocit! Zahaluji pomalu její tělo. Naposledy jí dávám pusu na čelo. Jdu z pokoje pryč. Po ruce mám mnoho věcí. Křičím, beru věc za věcí a nekontrolovaně s nimi hazím do všech stran. Jdu z hradu ven. Před rozbitou branou stojí okolo dvou set ozbrojených vojáků. Nagatovi muži leží mrtví. Jdu k bráně. Ozývá se jen Pal! Nedbám toho a jdu proti smršti olova. Každou jednu střelu spaluji ohnivým štítem. Se smutkem a obrovskou naštvaností stále kráčím. Jdu. Nahý. Kůže se mi postupně slupuje a odhaluje ohnivou postavu. Ohnivý charakter. Jsem celý pokryt ohněm. Ne. Jsem oheň. Jsem zář. Jsem zkáza. Jsem na metr daleko od střelců první linie. Tohle vás nezachrání povídám. Zabili jsme tvoji mutantskou ženu, zabijeme i tebe! Usmívám se. Zdrcen tím, čeho jsem byl svědkem se usmívám. Ze zoufalství. Chytám jednoho vojáka, ostatní, přestávají pálit. Doteď jste pálili vy. Teď je řada na mě. říkám, zvedám vojáka jednou rukou do vzduchu a upaluji ho. Odhazuju ho pryč a vrhám se na další. Během pár vteřin jsem dokázal zabít asi polovinu zkurvysynů, kteří zabili moji lásku. Za mnou zůstávají pouze stopy popela. Všímám si, který je velitel. Nechávám si ho jako posledního. Po uškvaření předposledního chytám jejich vůdce. Proč?! ptám sd důrazně. Jste zrůdy! Naše skupina bojuje proti nestvůrám jako vy! Pomalu mu zapaluji ruce a nohy. Ty mu spálím na uhel. Zbytek těla svazuji se náhodným závažím. Házím ho do řeky. Měním zpět svou lidskou podobu. Otáčím se. Jdu zpět k hradu. Na zahradě kopu hrob. Pohřbívám moji milou. Nemůžu tomu uvěřit... Nejraději bych zabil i sám sebe.