Madrid - město

Madrid. Kdysi krásné město plné lidí, fotbalu a zábavy. Dnes je to takzvané město duchů. Opuštěné domy jsou tomu důkazem.

Přicházím do Madridu s jedinou myšlenkou Kde se můžu skrýt? Jdu první ulicí a vzpomínám na cestu sem. Na lidi, co jsem potkal. Na všechny věci, co se staly. Projdu dalších asi šest ulic až dojdu k jednomu domu. Na fasádě má číslo osm. Ten je můj vyvolený! Osm je mé oblíbené číslo, což vše vysvětluje. Snad. Otevřu dveře a pomalu vcházím dovnitř domu. Po pár minutách jsem v domě našel pár schovaných zásob, nějaké nepoužitelné oblečení, v něm mrtvoly, pak i nějaké železné věci a nakokec jeden starý zrezivělý colt. Nic zvláštního. Ani ty mrtvoly. Očividně nakažené. Zemřeli by tak jako tak... Začíná se stmívat a tak zabezpečím dveře, zajistím okna a jdu se vyspat do prvního patra. Je to zvyk a zároveň i taková vzpomínka z Vidně. Nakonec i dveře do mého pokoje zajistím roztavením futer a spojením s dveřmi. A pár železných součástek se dost hodí. Uložím se ke spánku. Spím.
Najednou jsem u nějakého člověka v pokoji. Mluví na mě, ale nerozumím mu. Mluví nesrozumitelně. Otáčí se. Doktor Duchovski? Ah, jasně. Vždyť jsem u něj v domácí ordinaci. Jak jsem mohl zapomenout. Sedím a říkám Takže je to pravda? a doktor na mě jen opatrně kývne. Odcházím z pokoje do jiného, kde si balím věci. Doktor za mnou přichází, pokládá mi ruku na rameno a teď mu rozumím Je mi to opravdu líto,
Ale výsledky nelžou. Mám neomylné přístroje. Upřímně řečeno je to možná dobře...v téhle době. Děkuju vám, doktore, za vše. Ale takhle tu nemůžu zůstat. Nemůžu vám dělat přítěž. Býval jste sice lovec, ale i tak mi budete chybět. Bohužel opravdu musím jít. Ať se vám daří, příteli. říkám a hned po tom odcházím ze dveří. Doktor za mě ještě houkne a když se otočím rozplyne se.
Otevírám oči a vidím starou, zaprášenou zeď mého nového možná domova. Rotzavím panty u dveří a otevírám. Sejdu dolů a tam posnídám. Vycházím ven a sháním další zásoby. Nepotkávám nikoho živého. Jen mrtvoly nebo zombíky. Nic nebezpečného. Projdu asi pětinu města a vracím se do úkrytu. Otevřu si a dveře za sebou opět zapečetím. Jdu po schodech. Začíná mě silně a dlouze bolet hlava. Ztrácím rovnováhu a padám po schodech dolů. Spolknu chystaný řev a vyheknu. Neřekl mi, že to bude až takové... pomyspím si ležíc a nahlas dýchajíc na zemi. Snažím se postavit na nohy, ale kácím se na zeď. Pomalu, pomalu po čtyřech, se dostanu až nahoru do své ložnice a tam se ani nezamykám. Nemám sílu. Je to silnější než obvykle. Asi už jsem skoro v dalším stádiu. Gah!!... vyhrknu a vyplivnu krev vedle sebe. Zmateně přemýšlím, jestli je to z pádu nebo ne. Lehám si a zavírám oči,  i když je odpoledne. Spím. Když se probudím, vstávám už celkem při síle, téměř seběhnu schody a jdu ven. Hned před domem mě ale čeká velké překvapení. Žena. Překrásná žena. Prosí, abych ji u sebe nechal, že mě viděla, co umím a že má nějaké zásoby. Prosím, už ne... pomyslím si a stejně svolím. Jsem jenom člověk a společnost mám rád. A co teprve společnost krásné dívky. Vypadá tak na dvacet, má dlouhé, vlnité, rozpuštěné, černé vlasy a překrásné modré oči, které nádherně kontrastují s jejími vlasy. Pleť má světlou na to, kde se nachází. Čekal bych spíš, že bude opálenější, i když vím, že se tu moc vyhřívat nebude, když tu pobíhaj chodící tlející kusy masa. Je jí škoda. Aspoň jí zajistím úkryt, protože dlouhou společnost asi ne. Musím myslet dopředu. Pozvu ji tedy dovnitř a ptám se jí na jméno. Vchází, já zavírám a ona říká Jmenuju se Viktorie Prosím, to ne... zamrmlám potichu. Beru ji nahoru a přichystám jí pokoj. Už se stmívá. Moc se spolu zatím nebavíme. Nechci si s ní nic začít. Už s žádnou. Pak se vždy dějou věci, co mě poznamenávaj na dlouhou dobu.

Usínám. Ze spánku mě probouzí křik. Okamžitě vstanu a běžím za zdrojem křiku. Jde to z pokoje té dívky zhodnocuji situaci. Jdu ke dveřím, otevírám je a tam na posteli vidím úplně propocenou Viktorii. Už intuitivně k ní přibíhám a ptám se Jsi v pořádku? Dávám jí ruku na čelo Vypadá to, že máš horečku... Dám ti nějaké deky navíc. Už budeš v pořádku. Můžeš mít noční můry, ale jsou to jen sny. Cítím nutkání ji nenechat zemřít na horečku. Odběhnu pro svou deku a ve skříni najdu další. To by mohlo stačit. Noci jsou tu chladné, takže se bude každá jedna hodit. Přibíhám k ní a přikrývám ji dalšími dekami. Jsou slabé, ale musí to stačit. Dě-děkuju ti... Teď se pokus spát. Budu tu, kdyby jsi ještě něco potřebovala. Nemusíš se ničeho bát. Po pár minutách usíná a já tak po hodině též. Ze spánku mě opět budí hlas, ale tentokrát roztřesený hlas říkající Nemáš ně-něco k pití, p-prosím? Kývnu a běžím pro vodu. Vykouknu z okna a vidím, že prší. Pod schodama se trochu zamotám a praštím sebou o zeď, ale hned chytím balanc a jdu pro láhev s vodou. Běžím zpět v Viktorii a vidím, jak se třese. Nevypadáš vůbec do-... nedořeknu větu, protože si akutně musím odkašlat. Na dlani spatřím krev. To není dobrý... Dám jí napít. Poté zavřu dveře a v prostřed pokoje vytvořím ohnivou kouli, kterou držím ve vzduchu. Snad ji to zahřeje a pomůže jí to. Usíná a tak jen sedím na zemi a sleduji jak spí Když se probouzí, jdu k ní a opět jí sáhnu na čelo. Co? To je už zdravá? divím se její tělesné teplotě. Vypadá to, že už nemáš horečku. Docela rychle... Jak ti je? ptám se. Vlastně je mi celkem dobře. Ale mám vše propocené. Nemáš něco na půjčení, než si vyperu své oblečení? ptá se nazpět. Odpovídám Jasně. Počkej tu, něco ti donesu. Probírám své oblečení a snažím se najít něco, co by mohlo aspoň trochu padnout k její štíhlé postavě. Nacházím jedno přilnavé tričko a nějaké užší kraťasy. Jdu k Viktorii do pokoje, ale setkáváme se ve dveřích. Zarazím se, ale neváhám a podávám jí oblečení se slovy Snad ti to aspoň na tu chvíli bude. Poděkuje a jde se převléct. Jdu pomalu ke schodům, ale začíná mě zase bolet hlava. Zastavím se. Začíná se mi zatmívat před očima. Tma. Když otevírám oči, klečí u mě Viktorie s rukama na mém těle. S jednou na mém celé a s druhou na hrudi. Ležím a citím jakousi energii na oněch místech. Co se-... Pšt!... Nehýbej se a nemluv. Vím, co ti je. Poslechnu a jen bez hnutí ležím a citím, jak bolesti hlavy přestávají. Pak Viktorie ruce spojí a říká Teď jsi zdravý. C-cože? Počkej...ty jsi znovuzrozená? Vlastně čemu se divím... Ale jak jsi věděla, kde máš zasáhnout. Dobrý postřeh. ušklíbne se a pokračuje v odpovědi Kašleš krev, máš zjevně bolesti hlavy, podle zvuků odhaduji, že se ti motá hlava a omdléváš. Bylo mi jasné, že na vině jsou plíce a hlava, tak jsem zasáhla zde. A jak jsi věděla, že mám nádor a rakovinu plic? To jsem nevěděla, dokud jsem tě neléčila. Až pak jsem to poznala. Jak ti to můžu vrátit? Nech mě u sebe chvíli bydlet... A vlastně jsi mi to už vrátil, když jsi uzdravil ty mě. Vstávám a citím se zase naplno živý. Projdu se po domě a vypadá to, že jsem opravdu v pořádku. Bolest na plicích už necítím, bolest hlavy taky ne. Zůstaň tu, jak dlouho budeš chtít! říkám s úsměvem a odcházím ven. Za chvíli jsem zpět. povídám a vycházím na ulici v doprovodu zapadajícího slunce. Asi padesát metrů daleko zahlédnu skupinku nemrtvých. Zkusím se k nim teleportovat. Moje schopnosti fungují jako dřív! Uzdravila mě! pomyslím si a jedním tahem sežehnu celou skupinku ma uhel. Vracím se vesele do úkrytu a zatavuji za sebou dveře.

Přichází za mnou Viktorie Řekni mi, jak se to o svých nemocech dozvěděl. Nebo rovnou celý svůj příběh. Prosím. Tak dobře... odpovídám. Posadíme se. Ona na postel, já na zem. Po vypuknutí nemoci jsem byl jenom s jedním blízkým přítelem. Jmenuje se Dan a... a pokračoval jsek ve vyprávění, až js se dostal k nemoci Když jsem teda znova cestoval, tak jsem šel přes Česko a poblíž Plzně jsem se seznámil s jedním doktorem. No a asi dva měsíce jsem byl u něj. Stále mě přemlouval, abych u něj zůstal ještě chvíli, že si má aspoň s kým povídat. Svolil jsem. No a postupem času, den po dni, se mi zhoršovali schopnosti a spustily se mi bolesti hlavy spolu s bolestí na plicích. Je to doktor, tak jsem se ku svěřil a řekl, že něco tušil, proto mě zdržoval. Chtěl se přesvědčit, jestli mi opravdu něco není. Udělal mi pár testů na jeho strojích a diagnóza byla jasná. Rakovina plic a nádor na mozku. Odešel jsem. Nechtěl jsem, aby se mnou měl starosti. Došel jsem až sem a stále se to zhoršovalo. A teď jsi mě vyléčila. To je asi vše. Když dopovím svůj příběh, Viktorie povídá Víš...tu horečku jsem vlastně neměla přirozeně. Jsem léčitelka a tušila jsem, že ti něco je. Ale moc jsi se mnou nemluvil, tak jsem se rozhodla to zjistit. Mou druhou schopností je přivolat nemoc na sebe nebo na někoho. Takže jsem se vlastně poté uzdravila sama. Věděla jsem, odkud vedou tvé potíže a říkala jsem si, že za to, že jsi mi povolil sem jít ti dlužím alespoň to zdraví. Alespoň?!... vyhrknu Zdraví je moc! Vážím si toho, že jsi mě vyléčila. Podívám se do škvíry v zataveném okně a povídám Je už pozdě. Měli bychom jít spát. Teda já už půjdu. Dobrou noc. Vydám se do svého pokoje a tam si lehám. Usínám. Spím.

Probouzí mě libá vůně masa. Počkat... Maso??? rychle otevírám oči na na malém nočním stolju vedle mě jsou smažené kousky masa. Hmmm...hovězí! Mňam! Počkat! Jak se to tu vzalo? Vezmu talířek s masem a scházím schody, když v tom slyším, jak Viktorie něco dělá v improvizované kuchyni, kterou vidím prvně. Ahoj povídám Ty tu-...Jak?-Maso??!! Viktorie se ušklíbne a povídá Říkala jsem, že mám NĚJAKÉ zásoby. Schopnost léčit mám i na mrtvých tělech. Ale život zatím vrátit nedokážu. Snažím se, ale dokážu odstranit i Zombie virus. Háček je v tom, že je to bolestivé pro lidi a tak pokaždé umírají. Ale virus dokážu zničit a maso je poté úplně čerstvé. Ještě si mě zamiluješ... Stalo se... odpovídám s blaženým výrazem po prvním soustu. Dosnídám výbornou snídani a povídám Máš i nějaké bojové schopnosti? Půjdu se trochu pobavit, tak jestli nechceš taky. Mám menší bojový arzenál. Jdeme! odpovídá. S úsměvem na nadšením beru z batohu svou ocelovou pomůcku a pak za námi zatavuji dveře a jdeme. Viktorie si všímá nějaké plechovky a tak do ní při cestě kope. Po pár minutách narazíme na skupinku asi o dvacetí zombíků. Sleduj! říkám Viktorii a pokryji se plameny. Plamenem se přemístím až k zombíkům. Mezitím jsem svoji ocelovou tyč vymodeloval do tvaru katany a dal jí nesmírně ostrou čepel. Objevují se mezi nemrtvými a hned jich zabiju asi pět jednou ranou. Další sežehnou mé pekelné plamen. Nic zvláštního. Maličkost... povídám provokativně Viktorie stojí se suverénním výrazem, jako by říkala, že výzvu přijímá. Po chvilce nacházíme další skupinku. Sleduj!... povídá Viktorie. Natáhne ruce ke skupince zombies a ve vteřině se všichni zastaví a rozpadnou se na kousky. Nic zvláštního... Maličkost... povídá Viktorie a začíná se smát sledujíc můj nechápavý výraz. To byly infarkty s fatální leprou. Tohle nemyslí vážně... Ve vteřině? Je sakra dobrá... Tucet mrtvých mrtvol... Klobouk dolů... povídám stále s nevěřícným pohledem. Viktorie se zatváří na chvíli hrdě a pak mi říká Poběž! Čeká nás tu ještě dost srandy! Běžím s nadšením! Po nějaké době jsem zase duche přítomen a jsem v plné síle. Běžím do centra. Tak kombinujeme naše schopnosti a vznikají z toho momentky jako třeba Maso tří barev. To je tak, když k sobě naženete všechny entické typy, zařídíte jim lepru a trošku je osmahnete. Nebo třeba Kebab. Stejný průbeh, ale s islámci. Je to sice rasistické, ale při vytváření bavorských Bratwurstů jsme dokázali, že je nám je fuk, koho zabijem. Při návratu domů se bavíme a já úplně zapomněl na své obavy, takže se s nadšením s Viktorií sbližuji. Docházíme k úkrytu a já otevírám zatavené dveře. Pustím Viktorii první. Dá mi pusu na tvář se slovy Díky, gentlemane... a hezkým úšklebkem. No jo...gentlemani nevymřeli... Zatavuji dveře a jdu se osprchovat. Otevřu dveře do koupelny a zapínám vodu. Teče čistá a i teplá. Úžasné! Ale dnes jen sprchu... Pak se podívám na zachovalou, čistou vanu a volám Napouštím si vanu, Viky, bude to sakra dlouho trvat... a po opláchnutí prachu si do vany pouštím horkou lázeň. Ještě si zběhnu pro ručník, který si následně pokládám na židli vedle a nakládám se do vroucí vody. Peklo...pravé peklo... blaženě si odfouknou a užívám si vody. V tom do koupelny vtrhne Viktorie se slovy Hoří nám kuchyň!!! Okamžitě vyskakuji z vany a běžím do kuchyně. Ovládnu oheň a uchovám malý plamen na vaření. Je to ok... povídám otáčím se, vidím Viktorii a při jejím pohledu na mě si uvědomuji, že jsem vyběhl bez ručníku. Už je pozdě na hledání něčeho na zakrytí a tak hrdě a hrdinským krokem jdu zpět do koupelny,  kde za sebou zavírám a opět si lehám do vany. Asi po deseti minutách slyším jemné cvaknutí, ale nijak tomu nevěnuji pozornost. Když otevírám oči po krátkém rozjímání, vidím Viktorii, jak mě sleduje. Děkuju... vysouká ze sebe. Za co?
Za tu kuchyň? Jak jsem zkrotil plamey pekelné??... povídám I za to...Teda ano! Přesně tak! a odchází. Je trochu divná...ale je fajn. A taky suprově masakruje! Když vylezu z vany, osuším se a oblékám se. Když dojdu do kuchyně vidím tam Viktorii nahou. Bože-... Co se děje?
Jsi nahá!... povídám a otáčím se. Myslela jsem si, že by bylo fér, abys mě taky viděl nahou, když jsem já viděla tebe. povídá Viktorie. Je fakt šiblá...ale docela zajímavým způsobem... říkám si a podávám jí nějaké oblečení, co leží na židli kousek ode mě. Vezme ho, ale zahodí. Jde ke mě a otáčí mě směrem na ni. Chytá mě za ruce a přikládá je na svá ňadra. Jo, je úžasně šiblá!!! To...jsem nečekal. Svůdně se pousměje a začne mi sundávat tričko. Vrhám se po ní, zvedám ji na stůl a dráždím jí klitoris, přičemž mi rozepíná pásek. V tom se ozve velká rána. Zapnu si pásek, beru katanu a se slovy Hned se vrátím se bez trička teleportuji ven s ohnivou zbrojí. Všímám si nějakého pobudy, jak hází granáty do vzduchu a střílí po nich. Teleportuji se k němu, chytnu ho pod krkem , zvednu do vzduchu a povídám Právě jsi mi posral se to předehru k sexu, doufám, že seš na sebe hrdej, ty potrate zkurvenej!!! Trošku mu ožehnu krk a odhazuji ho asi pět metrů daleko. Zvedá se a utíká. Teleportuji se zpět do úkrytu a povídám Kde jsme to přestali? Viktorie provokativně roztáhne nohy sedíc na stole. Stahuji si kalhoty a jdu k ní. Chvíli se dráždíme ručně, ale pak přejdeme přímo k akci. Nikdy jsem se necítil tak živý jako při tomhle sexu. Sex plný vášně, chtíče a síly. Slyším, jak začíná vzdychat hlasitěji a hlasitěji. Najednou se mi nehty zaryje do zad, což u mě vyvolá krom bolesti i nečekanou rozkoš a i já dosahuji vrcholu. Pár sladkých polibků na závěr a jdeme si dát ještě sprchu. Po sprše je mi podán dotaz, zda by bylo možné přenést Viktoriinu postel do mého pokoje, kdybych třeba měl prý chuť na další kolo. Hbitě přenáším masivní postel, jako by byla vzduch. Jsem přeci jen člověk. A navíc ještě chlap. Lehám si na postel a přemýšlím, mezitím, co se Viktorie sprchuje. Najednou přichází nahá a povídá Připraven? Rozmyslela jsem si sprchu...tu teprve budu opravdu potřebovat. Jde ke mně a začíná mě líbat. Druhé kolo nastává. S rizdrápanými zády na konci chápu, že sprcha se opravdu hodí až teď. A proč nejít společně, že? A tak si dáváme kolo třetí. Poté uleháme do postele s plánem spát. Cítím se opravdu živý a doufám, že to vše není jen sen. Usínám. Spím.

Ráno se probouzím za zvuku střelby. Kolik je?... podívám se na hodinky 11:30?! Kdo by takže časně střílel. Píči!... Beru si katanu. Viktorie ještě spí Ta má sakra tvrdej spánek... Jdu ven. Zatavím za sebou dveře a jdu za zvukem. Projdu ulicí a za rohem vidím nějakého muže, jak sotva střílí zombíky. Ale jde mu to od ruky... řeknu si a posadím se na vrak auta u mě. Sleduji celé to dění, jak se snaží běžet, ale nejde mu to, protože střílí do všech stran a ještě kličkuje. Pobavil mě moment, kdy jednomu zombíkovi prostřelil penis a akorát ho tím nasral a vyprovokoval. No jo...karma... Najednou zakopl. Sakra!... Teleportuji se nad nej a rychlou otočkou využije svůj Dračí dech do všech stran. Behem pár vteřin je na zemi jen popel a ten ňouma se zbraní. Kouká se na mě a ve chvíli, kdy nedávám pozor střílí
Škrábl mi rameno. Celkem mě to rozohnilo... Zbraň mu z ruky vykopnu a chytám ho pod krkem. Víš, co je Spalovač mrtvol? Napovím ti. Není to člověk a sakra hodně to bolí! Muž jen podivně zachrčí a omdlí. Spálím ho, pro jistotu, a vracím se do úkrytu. Při návratu do postele zaslechnou vcelku silné chrápání. Pomalu jdu až k posteli a sleduji křehkou dívku Viktorii, jak vydává démonické pazvuky. Celkem mě to děsí. Rozhodně se jí bojím víc, když spí... Katanu odkládám do rohu místnosti a jdu se nasnídat za doprovodu pekelného hromobití. Asi po hodině chrápání přejde a Viktorie s úsměvem schází schody. Nervózně sleduji každý její krok. Zastaví se asi dva metry daleko a povídá Děje se něco? Nějak bledneš... Ále, to nic... Hehe... povídám lehce roztřeseným hlasem a s nuceným smíchem. Dívá se na mě podezíravým pohledem a říká Co se děje????? Pod tíhou svědomí stručně vysvětluji Viky, ty děsně strasidelně chrápeš... Nikdy bych si nemyslel, jakou má sílu a jak jsou židle tvrdý...ale zasloužil jsem si to. Je to přeci dáma. Viky, já to nemy- Ani slovo!!! odsekává mě Viktorie s výrazem tak děsivým, že i samotný Satan by se jí bál. Vzdaluji se ven. Kde bych tu mohl sehnat zmrzlinu...nebo čokoládu?! říkám si před úkrytem. Vyrážím hledat omluvu. Prošmejdím polovinu obchodů v Madridu, ale stále nic... Mohl bych to nafejkovat, protože mě stejně odmítne, protože bude uražená, ale pak si to uvědomí, jaké gesto jsem pro ni udělal. Ale kdyby přijala mou naturální pseudočokoládu, tak by mě určitě zabila, o tom není pochyb... Po dalších třech hodinách najdu jednu čokoládovou tyčinku. Joo!!!!! Mám vyhráno,
Můžu se beztrestně vrátit!!! říkám si. Vracím se do úkrytu. Pomalu našlapuji při každém kroku. Vidím zavřený pokoj, tak jdu k němu. Musí to být rychlá akce! Otevírám dveře, pokládám tyčinku na zem a zase rychle zavírám. Otočím se a za mnou Viktorie. Vyděsila mě, ale snažím se to nedávat najevo. Asi jsem právě prodělal infarkt... Ta holka mě děsí víc a víc. V pokoji něco máš. povídám s nervózním úsměvem. Otevírá dveře a já už stojím u schodů pro případný rychlý útěk. Sleduje pokoj, ale až po pár vteřinách se zaměří na zem. Všimne si tyčinky a bere ji do rukou. Vstává, otáčí se a s úsměvem se slovy Ty blbče... se ke mě blíží. Přemýšlím, jestli se případně stihnu teleportovat pryč. Ale už je mi jasné, že jsem si to vyžehlil. Objímá mě. Po krátkém školení, co radši neříkat jsme zase v pohodě a už není tak strašidelná. Je 18:15 a povídám Co si třeba teď někam vyjít? Za chvíli bude noc a nemrtví budou ještě aktivnější než ve dne. povídá Viktorie. Právě proto, milá Viktorko, právě proto říkám s šibalským úsměvem. Chápe, tak se na mě jen usměje a vyrážíme. Myslíš, že bude větší sranda, když budeme jasně vidět? povím a použiji svou ohnivou zbroj. A co já?? ptá se Viktorie. Bude to experiment, ale v horším případě se vyléčí. Obalím ji plameny. Pálí to? Ne. povídá. Úžasné! povídám a házím po Viktorii kámen. Ten shoří v plamenech. Úchvatné!!!!!! Máš mou zbroj!!! povídám unešeně a vyrážím do víru velkoměsta. Před námi slyšíme nějaké zvuky, což je jasné znamení zábavy. Jdeme stále stejným směrem a před námi jsou v ulicích nejen zombíci, ale i nějaké podivné kreatury. Dokonce různé druhy. Čtyřnohé bestie, apod. Jakmile zachytil jeden naši září, vrhly se na nás všichni, i ti mutanti. Všichni se buď rozkládají, pukají jim srdce, jsou sežehnuti nebo vybuchují. Je to tu kouzelné a i vcelku romantické. Minimálně pro nás ano. Najednou na mě útočí jakási kreatura s dlouhými drápy a 4 oči. Ale poradili jsme si i s touhle agresivní kreaturou. Všichni nemrtví a mutanti jsou mrtví. Začíná to být sranda, co? povídám lehce zadýchaně. To teda!
Jdeme dál! odpovídá Viktorie. Ale v tom spozoruji v dálce, ve všech stranách, dohromady asi tisíc tech velkých nestvůr s drápy. Viky, teď to bude jen na mě, chci něco zkusit. říkám a udělám u Viktorie ohnivou bariéru kolem dokola. Soustředím se na energii v sobě a probouzím v sobě temnotu. Pokleknu a vyvolám jednu jedinou ohnivou postavu. Postava má rohy a na pohled je to muž. Ďábel. Oheň se mění na černý a ďáblu zůstali zářit jen oči. Tohle jsem přemýšlel už dlouho. Konečně to zkusím! S ďáblem si zrcadlově synchronizujeme pohyby. Nestvůry jsou už u nás. Show začíná. Začínáme útok, který jsem nazval Tanec s ďáblem. Nejsme synchronizováni přímo choreografií, ale vázaností pohybů. Dokonale spolupracujeme. Každý dotek působí smrt. Pomocí různých přemetů a různých kreací z baletu je po celé armádě asi za tři minuty. Zbývá jen jedna obluda. Obr. Asi pět metrů vysoký. Čepele místo rukou. Jdeme po něm. Přibíhám k němu a ďábel je už za ním. Společně ho upalujeme. Potom jdeme společně k Viky. Naše těla už splývají a oheň dostává svou obvyklou barvu. Vysvobodím Viktorii z bariéry, přeruším brnění a Viktorie se ke mě vrhá. Okamžitě mi daruje polibek se slovy To je ta nejkrásnější procházka, kterou jsem zažila. Děkuju! Bylo to úžasné!!!! Úchvatné, ladné pohyby!
Nádhera!!! Děkuji povím s radostí a úsměvem. Přes tisíce mrtvol se vracíme do úkrytu. Po koupeli si lehám do postele a čekám na Viktorii. Lehá si vedle mě a povídá Jsem ráda, že jsi mě vzal k sobě. Myslím , že máme dobrou souhru. I když na ďábla asi nemám, ale i tak... V tom ji zarážím Pššššš...
Jsi šikovná. Mimochodem...víš, jak jsem splynul s ďáblem? Vím, na co narážíš...tak se ukaž! povídá a začíná mě zuřivě líbat. Po hodině finálně ulehám do postele. Spím

Probouzím se a otevírám oči. Při přemítání nad včerejším dnem se začínám usmívat. Otáčím hlavu k Viktorii. Stále spí. Těším se, až se vzbudí a já znovu uvidím její tyrkysově, trochu lapisově zbarvené oči. Těším se, až se vzbudí a věnuje mi jeden ranní úsměv. Těším se, až se vzbudí a uslyším její hlas plný sladkých slov. Cítím, jako by mě někdo držel, ale říkám si, že je to jen pomuchlaná přikrývka. Když se odhodlávám odkrýt, všímám si ruky, která mě přitahuje k Viktorii. Probudím ji...nějak hezky, jemně. Věnuji ji jemný polibek. Trošku se zavrtí a probouzí se. S vražedným pohledem povídá Ještě jednou mě vzbudíš takhle brzo a můžeš se začít připravovat na krvácení ze všech otvorů těla... Otáčí se a dál spí. Politý studeným potem vstávám a plížím se ven z pokoje. Zavírám dveře a začínám se tiše smát. Ta holka je skvělá... Sejdu schody, dám si ranní sprchu, obleču se a jdu se nasnídat. Po jídle jdu ven. Trochu se projít, prohrabat se myšlenkami. Dosti složitými... Jdu a najednou mi stojí v cestě balík. Beru ho a pomalu otevírám. Uvnitř nacházím další balíček. Kterej krypl to zabaloval?... Otevřu i další balíček a uvnitř je zrcátko s lístkem. Na lístku je napsáno "Ty můžeš změnit tuhle dobu. Věříme ti!" Z kapsy vytáhnu malou tužtičku a píšu Nemůžu. Doba se mění sama. Měníme jen situaci. Ať už si to přečte kdokoliv, tak by měl vědět, že doba Z možná nikdy neskončí. Uzavřu oba balíčky a položím je na místo, kde jsem je našel. Vracím se do úkrytu. Jdu pomalu ke schodům a najednou po mě skončí jakési stvoření. Viktorie. Objímá mě a hýčká. Asi zapomněla na ten budíček... Její gesta opětuji. Co dneska zase něco podniknout? povídá. Jdem hned? ptám se se šibalským úsměvem. Jdeme ven. Otevřu dveře vyjdu ven a tam asi třicet ozbrojených můžu. Mají střelné zbraně. Okamžitě strčím Viktorii dovnitř a zatavím dveře. Začnou po mě střílet. Okamžitě nahodím ohnivou zbroj. Na zemi zbystřím nějakou starší trubku a použiji ji jako zbraň. Tvaruji ji na vrhací nože. Jdu blíž k mužům a čtyři zabijou jedním švihem. Jejich munice se zatím roztaví v mé zbroji odchytávám nějaké kulky a roztavené je házím do obličejů můžu. Hraju si s nimi. Po pár vteřinách jsou všichni mrtví. Vstřebám zbroj a jdu ke dveřím úkrytu. Zevnitř na mě křičí Viktorie, ať ji okamžitě pustím si pohrát. Roztavuji dveře. Otevírám je a slyším výstřel. Cítím silnou bolest v zádech a plíci. Cítím, jak mi kolující krev začíná proudit ven. Podlamují se mi kolena. Viktorie mě vyděšeně chytá, posazuje na zem a opírá o dveře. Jde k muži, který očividně přežil a očividně mu i došla munice. To, co jsem viděl bylo snad to nejhorší, co jsem kdy viděl, aby někdo na někom provedl. Začal sebou šít, jako by měl silné horečky. Začal krvácet různě po těle, kůže se mu odlupovala z celého těla. Bylo vidět jeho maso obklopené vroucí krví. Krev bublala a trochu i prskala. Když už na sobě neměl prakticky žádnou kůži, udržela ho Viktorie v tonto stavu asi ještě deset vteřin. Bylo to odporné a fascinující zároveň. Pak mu postupně začali prakat svaly. Posledním pohyben byla exploze srdce. Pak se vrátila ke mě a začala mě ošetřovat. Začala jí téct po tváři slza. Prstem jsem slzu setřel a řekl Co se děje? Nic mi není... A i kdyby, tak to dokážeš vyléčit, ne? To jo, ale...mám o tebe i tak strach. Děsně jsi mě vyděsil... Ten pohled už nechci zažít... Cítím energii proudící v mém těle. Cítím, jak se mi zacelují rány. Zavírám oči a soustředím se na energii. Po chvíli už nic necítím a tak oči otevírám. Vidím Viktorii, jak mě začíná objímat a tak ji také obejmu. Radši zůstaneme chvilku tady, co ty na to? ptám se. Rozhodně! povídá. Zvedáme se a jdeme dovnitř. Zatavuji za námi dveře a jdu se omýt. Večer téhož dne se děje další podivnost. Ležíme s Viktorií na posteli a povídáme si. Z ničeho se ozve hlasitá rána, po které následuje pád patra. Chytám Viktorii a teleportuji nás před dům. Oba jsme pokryti ohnivou zbrojí. Před námi stojí dva pyrotechnici a opancéřované auto. Teleportuji se do auta na prostřední zadní sedadlo. Objevuji se mezi dvěma vojáky. Zdravíčko!... odfrknu a oba je zabiju. Řidiči usmažím ksicht a kohosi v obleku chytím a teleportuji se s ním ven. Bere si zbraň a chce se zabít. Nastavuji ruku do trajektorie kulky a tak jeho sebevražda selhává. Viktorie zatím usmrtila pyrotechniky. Hodím s mužem o zeď a ptám se vcelku agresivně O co vám šlo?! Muž mlčí. Dám mu pěstí a ptám se znova O co tu, kurva, šlo???!!! Tak přeci jen jsi to byl ty... povídá a začíná se smát. Umřeš hodně brzo...věř mi...hodně brzo...
Moji podřízení se o to rádi postarají... A tahle holka je ti k ničemu. Ta s tím, co tě čeká nic nezmůže. Vím, ci všechno dokáže. říká dál a když vnímám jeho slova a ne pohyby, proštřelí si mozek. Vezmeme nějaké zásoby a jdeme pryč... povídám Viktorii. Dobře. Sesbíráme nějaké oblečení, co seženeme, já si beru ocelovou tyč a bereme i zásoby jídla, co není úplně na sračky. Loučíme se s tímto městem, kde jsme zažili krásné a i zajímavé chvíle. Odcházíme z Madridu.