Stockholm - město

S funěním doběhnu do Stockholmu. Konečně jsem dorazil...doufám, že jim funguje rozvodná síť... poznamenám sám sobě. Chvíli běhám po městě a vyhýbám se nemrtvým. Hledám bezpečné místo, kde by mohli Danduro a Aweridge být. Potřebuju trochu energie. Prostě ji někde uložím a pak je najdeme. Vyskočím na stěnu jednoho z vyšších domů. Jak lezu na střechu, strhnu sice půl zdi, ale budova by celkově neměla být nestabilní. Krystaly nechám vrůst zpět do mého těla. Dívka v přikrývce pokojně klesne na zem vedle mé krosny. Zkontroluji ji, jestli není nijak zraněná. Vypadá dobře, je bez nejmenšího škrábance. Nechám ji tedy ležet a seskočím na dráty rozvodné sítě. Cítím v nich proud, tak si potěšeně oddychnu a nasaji energii z nich. Se sprškou jisker se pak vymrštím zpět na střechu.

Sedím si na nejvyšší budově ve městě, když tu v dáli vidím něco co mi připomíná spíše krystaly než osobu. Ať už je to co je to rozhodně to přilákalo mou pozornost a já se tak rozhodla prozkoumat jej blíže. Pomalu a jistě se vznáším k budově, kde je ona "věc", snažím se být ale nespatřena. Krystaly zmizí a pod nimi se objeví k mému překvapení dvě osoby. Muž a křehoučká malá osůbka zabalená v dečce. Vypadá to že ji zkontroloval a potom odešel pryč z budovy. Využiju tedy situace a vznesu se úplně k oné dívce. ,,Pchh.. nechat tady takhle v bezvědomí svou přítelkyni.."řeknu polohlasem. Přikrčím se k ní a pohladím ji po vlasech. ,,Neboj se mnou ti bude dobře" řeknu s úsměvem a pomocí své síly vyzvednu dívku do vzduchu a sama se přenesu i s ní daleko od tohoto místa.

Když se vrátím, spatřím na střeše ležet jen svoji krosnu. Co to sakra...? nedopovím. Náhle ucítím obrovské vzedmutí elektromagnetické síly z jihozápadu. Podívám se kýženým směrem. Stahují se tam mračna. Snad jsi v pořádku... pomyslím na dívku, kterou jsem donesl až sem. Nahodím si na záda krosnu. V tom mě napadne, že bych měl nějak dát najevo, že jsem tu byl. Nechám si v ruce vyrůst krystal, který zabodnu do střechy domu. Ten následně vyroste do velikosti asi pěti metrů. To by šlo. Teď už vážně musím... kývnu sám sobě na souhlas. Hned nato se odrazím do vzduchu, kde se v mžiku proměním v kometu modrého plamene a letím pryč za EM bouří.

Zobral som Awe na prechádzku po svetelných lúčoch. Priestoru mimo realitu, kde je tma, no napriek tomu to tam hmýri všetkými farbami. Presun trval asi minútu. Pre nás. Zbytku sveta nestihla ubehnúť ani sekunda a mi sme sa už objavili vo finálnej destinácií. V Štokholme. Pristáli sme v nejakej zašitej slepej uličke, mimo dohľadu všetkého. Prvé som skontroloval potencionálne hrozby, či v okolí nie sú zombie, alebo ešte horšie, lovec. Následne som skontroloval Awe. Ako sa cítiš? Ak dobre, tak poď, mali by sme vyraziť. Mesto je veľké, Dan s Lilith by tu mali čochvíľa byť, musíme ich nájsť.
Pozrel som sa na jedinú cestu, ktorou práve prešiel zombie. Našťastie si nás nevšimol. Aspoň to tak vyzeralo. Zrazu sa prudko otočil a rozbehol sa na nás. Bez námahy som sa na neho vrhol a rozsekol na dve časti. Ale zombie nikdy nechodia sami. Predomnou sa začínalo objavovať stále viac a viac nemysliacich oblúd. Toto bude na dlhšie, dúfam, že ich potom nájdeme. Pripravím sa na boj.

Když se po chvíli, jejíž trvání si netroufám odhadovat, vrátíme z toho chaosu zase do reality, mám pocit, že budu asi zvracet. Hrozně se mi točí hlava, ale snažím se dělat, jako že nic. Tady v uličce je šero, tak snad nevidí, jak jsem zbledla. Ležérně se jednou rukou opřu o zeď a snažím se, aby to působilo jako pohyb vykonaný mimoděk, než snaha neupadnout.   Pohoda, je mi fajn. Ale vlastnímu způsobu cestování teda dávám přednost. Zalžu a pousměju se. Nechci vypadat slabě a zranitelně. Naštěstí se chvilková nevolnost brzy vytrácí a začínám se cítit mnohem líp. Teda, jak fajn může člověku být bez domova, bůh ví kde a s neznámým znovuzrozeným... Ale v dané situaci to už lépe asi nejde. Otevírám ústa a chci ještě něco dodat, ale rozptýlí mě pohyb. Nemalé množství nemrtvých lační po krvi stejně tolik, jako jejich dánští příbuzní. A tentokrát mě Dan nezachrání... povzdychnu si. Vystoupím z uličky ven, jen ať mě vidí a přijdou blíž. Natěsnaní k sobě se budou snáz likvidovat. Zakloním hlavu a vydám ze sebe první výkřik, pomalu rezonující a smrtelně nebezpečný. Nejbližší zombie zaplatila za odvahu zbytkem životaschopnosti, která jim ještě zůstala.

Aj v tom šere som videl ako zbledla. Ale zombie boli teraz väčší problém. Zatiaľ sa všetci rýchlo zotavili, zvládne to aj ona.
V momente, keď sa už idem hodiť do ostatných zombie, Awe vyjde z uličky, jej tvár už nabrala farbu a bola pripravená k útoku. Hlavná vlna sa hrnula na ňu, po stranách išli asi 2 zombie, ktorý už nešli. Druhý padol sekundu po prvom. Potom ostalo všetko na Awe. Nejdem sa tam hádzať, ešte by trafila mňa... Pomôžem jej, keď pôjde do tuhého. Oprel som sa o stenu uličky a sledoval, ako bude útočiť, čo za schopnosti ovláda. Sledoval som jej každý pohyb. Jej stratégiu. Predsa len som ju tak dobre nepoznal, kebyže sa otočí proti mne, musím mať nejaké to eso v zálohe.
Vtipné najprv čaká kým zombie prídu k nej... nebezpečné, ale bolo mi jasné, že tým niečo chce dokázať, no nič mi nenapadlo, preto som len čakal, čo spraví.
Zvládneš to! Pre istotu som si vytvoril svetelné ihlice. Len pre istotu, aby sa jej nič nestalo...
Opretý som si čistil katanu, sledoval ju a rozmýšľal, kam pôjdeme ďalej.

Se zombie je to v těchto zeměpisných šířkách trochu snazší, protože nižší teplota je očividně lehce zpomaluje. Není jich tu zase tolik, aby mi dali velkou práci. Všímám si ovšem, že mě Danduro sleduje... Co bude lepší, machrovat a ukázat ze sebe to nejlepší, aby věděl, že se má proč bát... nebo mám předstírat, že v boji stojím za nic, aby netušil, co ode mě čekat? Jen kdyby náhodou nakonec nechtěl být na mojí straně... Vybírám si to první a pouštím se do boje se vší vervou. Akusticky strhnu budovu asi třicet metrů od nás, zavalí zhruba dvacet nemrtvých. Suť potom využívám dál, rozvířím prach a vháním ho protivníkům do očí, většími zbytky cihel a kamení se je snažím zasahovat. Ty, co ustojí tohle malé zemětřesení, vyřídím jednoho po druhém tlakovými vlnami mířenými na hlavy. Netrvá to ani půl minuty a je po boji. S vítězoslavným úsměvem na pořád pobledlých rtech se otočím zpět ke svému společníkovi a snažím se z jeho tváře vyčíst, jak můj výkon hodnotí. To by bylo. Ale měli bychom co nejdřív najít Dana s Lilith. Asi bude potřebovat vyměnit obvazy a ty mám v batohu já. Neurčitě pokrčím rameny. Tak kde začnem?

Bojovala silou, išla na zombíkov rýchlo, ani sa k nej nedostali. Využila svoj potenciál a prinútila ma zamyslieť sa, či je toto jej celá sila, alebo či má v rukáve ešte eso. Po boji sa ku mne s úsmevom otočila. Snaží sa ma vystrašiť, ukázať, že to pre ňu nič nebolo...
Pod maskou som sa kúsok usmial. Na jej otázku som chvíľu neodpovedal, nechal som ju chvíľu vysieť vo vzduchu, vystrel som sa a popukal si prsty, pri tom som rozmýšľal, ktorým smerom sa vydať.
Treba nájsť vysoké miesto, aby sme sa poobzerali, alebo skontrolovať námestia. Zase sa zamyslím. Rozdelovať sa nemá význam,
musíme zostať spolu. Ale smer nechávam na tebe, pôjdem za tebou. Prídem k nej a pozriem sa na oblohu. A mali by sme si švihnúť, stmieva sa.
Chcelo by to nájsť aj prístrešie, predsa nechceme spať na ulici. Tak poď, nech to stihneme. Pozriem sa jej do očí a kývnem hlavou.