Vídeň - město

Bývalé hlavní město Rakouska s kdysi bohatou architekturou, nyní poměrně v troskách a zaplněné všerůznými druhy nemrtvých.

Po pár zastávkách v Německu konečně stojím u cedule Wien. Nadechnu se a překročím pomyslnou hranici města. Procházím první ulicí, ale nikdo tam není. Ani nemrtví. Docela neobvyklý. Ale oni se objeví... Jdu dál a všimnu si malého krámku, kde by podle nápisu mělo být jídlo. Jistota je jistota a celé tělo si nechám pokrýt betonovým brněním. Otevřu dveře a nic. Procházím regály plné prošlých potravin a najednou hle! Brambůrky! A ještě nejsou otevřené, prošlé a jsou dokonce s dobrou paprikovou příchutí! Hmm, chipsy jsem neměl snad dva roky. Budu hodovat! řeknu a nahlas se zasměju. Dám je do batohu a prochlázím další regály. V tom se ozve hluk. Jako, kdyby někdo zakopl o plechovku. Ale všimnu si, že jde jen o krysu, co v plechovce hledá potravu. Pomyslím si, že takhle asi nějak zrovna vypadám já, jen ve větším. Nikde už nic není a tak jdu zpět na ulici. Procházím mrtvým městem. Nikde ani živáčka a ani mrtváčka. Asi po deseti minutách si všimnu docela zachovalého paneláku. Jdu do nejvyššího patra, tam to prozkoumám a vše se zdá čisté. Sednu si na docela zachovalou pohovku a chvíli odpočívám. Porozhlédnu se a na stolku u pohovky si všimnu misky s trochou mléka. Vezmu ji a mléko není zkyslé a je tekuté. Na vteřinu ztuhnu, ale vzpamatuji se a rozhodnu vstát z pohovky. Pozorně poslouchám všechny zvuky. Slyším svůj dech, tlukot srdce a něco...něco, co pochází z pohovky. Před chvílí jsem tam seděl! Do prdele! No, tam jsem to mohl taky schytat... pomyslím si. Uvědomím si, že mám vlastně betonové brnění, ale obavy, co je uvnitř mě nepouštějí. Kdo tam je?! Vylez! řeknu a sleduji celý byt. Pohovka se začne trochu pohybovat a zpoza pohovky vykouknou 2 zvědavá a vystrašená očka patřící malé dívce. Mluvíš nebo chrčíš?! řeknu a pomalu si vytvářím betonové čepele. V tom očka mizí a ozve se Prosím, nezabíjej mě. To není zombie? Jsi člověk, ha? Vylez, neublížím ti. povím a ruce měním zpět na ruce. Malý človíček se naoko statečně ukáže. To jsi tu sama? Kolik ti je? ptám se Co chceš? Nemáme moc jídla, ale snad ti to bude stačit. Vem si to, ale nech nás být!... odpoví úplně mimo
Počkej, já nechci vaše jídlo... Kolik vás tu je? ptám se a z batohu vytáhnu nějaké jídlo Na, vem si, jestli chceš. Dívenka přistoupí, vezme si jídlo a ustoupí asi pět kroků zpět. Zakousne se a lehce se rozzáří. Odpovíš mi teda na otázky? zeptám se lehce zoufale čekajíc odpověď, ale i přesto s úsměvem Je mi deset...asi. Teda aspoň Viki mi to říká. To je moje sestra. Tý je osmnáct. Jsme tu jen my dvě. Já se jmenuju Terka. A kdo jsi ty? A co to máš na sobě? ptá se zvídavě a už s důvěrou, že jí asi neublížím. Já? Já se jmenuji Pepa. Jsem tzv. Znovuzrozený, což vysvětluje to, co mám na sobě. Víš, dokážu ovládat beton. Celá moje zbroj je z betonu. Ty a sestra máte taky schopnosti? a Terka odpoví Máme...dokážeme nakopat zombíky do zadku tak moc, že doteď přežíváme. řekne hrdě. Začnu se smát a ona se na mě zle podívá a říká Je tu něco k smíchu? . Stále se smíchem odpovím Ne, promiň. a pak už v klidu dodám ...A kde máš sestru? Šla pro něco k jídlu. Prý se do večera vrátí Pokývnu na důkaz pochopení a řeknu Rád bych se s vámi domluvil. Hledám nějaké bezpečné bydlení a tenhle byt mi přijde nejlepší. Je nejvýš. No a já nějaké zásoby jídla mám. Můžeme se rozdělit. Nooo...je pravda, že jídlo máš dobrý...ale rozhodnout musím nechat Viki, to určitě chápeš. Jasně. A nevadí, když tu na ni počkám? Nevadí, klidně si sedni. říká Terka už docela klidně. Nechám ji v klidu dojíst jídlo. V momentě, kdy dojídá poslední sousta, se ve dveřích objevuje nějaká slečna. Když ji zaregistruji, nedokážu z ní pustit zrak. Je překrásná! povím si, když sleduji krásnou, štíhlou dívku s tmavě hnědýma vlasama, zelenýma očina a překrásným úsměvem. Kdo to je?! Kdo seš?! Teri, vypadnu od něj!!! říká slečna hned, jak si mě všimne. V tu chvíli chápu, že to je asi ta Viki. Neboj, chce ti něco říct. A taky má jídlo. Docela argument, proč naslouchat, že? řeknu pobaveně. Nemám v zájmu vám nějak ublížit nebo dokonce škodit. Hledám jen jisté bydlení, jehož plusem bude nějaká společnost. Můžu vám poskytnout své zásoby, když mě u vás necháte nějakou dobu. Klidně budu i shánět nějaké jídlo. Jsem zvyklý. C-co-cože? P-počkej...takže mi chceš říct, že nám nabízíš jídlo, abys tu mohl pár dní přespat? ptá se zmateně při pohledu na mé brnění. Všimnu si toho a tak řeknu Oh, asi tě znervózňuje moje brnění. a vstřebám ho. Dodávám A "pár dní" není tak přesné. Možná i několik měsíců. Měl jsem vidinu a mám tu poslání. Nevím, proč tady, ale to poslání tu je. Nebudu vám překážet. Naopak, můžu vám pomoct. Sleduju, že Viki je vystrašená ze vstřebávání betonu a Terka užasle kouká. Vlastně...jsem tu pro Terinu, abychom odešly. Viděli mě nejaký chlapi a chvíli po mě šli. A myslím, že jsou blízko. . Viki šla do vedlejšího pokoje a Terce něco pošeptala. Terka zůstala se mnou, z čehož jsem odvedil, že mě má radši hlídat a případně má křičet. Terka si sedá vedle mě na pohovku a říká Co všechno dokážš s betonem? Usměju se a povídám Hodně věcí.. Slyším nějaké krok s z chodby a tak říkám Terce, ať sedí. Vstanu a ve dveřích se objevuje muž s pistolí. Udělám krok vpřed roztáhnu svá andělská křídla, abych ho zastrašil. Mám strach ze zbraně, i když vím, že mi nic neudělá. Asi starý zvyk. Terka si sesedla na zem a krčí se za mnou. Svižným krokem jdu proti chlápkovi, který po mě střílí, ale nic se neděje a já jdu až k němu. Chytím ho pod krkem a zeptám se, kolik jich je. Když pochopí, že už nemá šanci, říká, že šest, že zbytek čeká venku. Při prvním výstřelech přiběhla Viki ve strachu o svou sestru. Dalších pět venku, jo? Co jim poslat pozdrav?! řeknu chlápkovi, jdu s ním na schodiště a vyhodím ho oknem ven. Seskočím za ním. Z rukou mi raší ostré betonové čepele a dalších pět chlapů je za tři vteřiny mrtvých. Vzlétnu zpět do nejvyššího patra a ptám se, jestli jsou obě v pořádku Co jsi zač?! ptá se se strachem Viki. Jsem Znovuzrozený. Nemusíš se mě ale bát. povím. Pak si vzpomenu na onu vidinu a uvědomuji si, že to je přesně to, co se právě stalo. Mimochodem...k té vidině. Viděl jsem, jak s roztaženými křídly chráním nějaké dítě před chlápkem. Bral jsem to jako poslání...a teď se to stalo. Asi byl osud vás potkat . Viki se na mě dívá a pak i s Terkou bez dalších slov utíká pryč. Snažím se ji přemluvit, abych šel a nimi, ale pak mi řekne Ať už jsi cokoliv, běž pryč! Stojím na ulici a sleduji, jak obě odcházejí. Přijímám to a zároveň přemýšlím, co je teda mým pravým poselstvým. Cítím, že to není vše, co jsem tu měl udělat. Projdu asi dvě ulice a najednou se tichem ozve dívčí křik. Pomocí křídel se bleskovou rychlostí hrnu směrem ke křiku. Najednou vidím, jak Viki i Terka utíkají před asi dvaceti zombíky. Přistanu vedle nich a za sebou vytvořím zeď dlouhou přes celou ulici a vysokou dva metry. Schovejte se! řeknu, přiložím ruce na zem a vytvořím další dva bojovníky. Ztrhávám zeď a všichni tři se pouštíme do zombíků. Asi za deset vteřin je po všem, rozpustím své vojáky a jdu za holkama, které jsou v úkrytu za vrakem auta. Jste obě v pohodě? zeptám se. Asi jo. Promiň, že jsem tě předtím tak odkopla...ale bála jsem se tě. A furt se tě bojím. Ale zachránil jsem nás. Jsem ti dlužná. Co chceš? říká Viki. Jen jít s vámi a chránit vás. odpovím. Viki přikývne, že souhlasí. Na otázku, kam jdeme, se dozvídám, že pryč z této části Vídně. Prý znají ještě jiné místo. Nechám se vést. Při cestě se trochu bavíme, abychom zkrátili čas. Docházíme na místo. Jedná se o další panelák. Opět nejvyšší patro. Ovšem interiér je jiný. Nejdřív vše prozkoumám a pak se vybalujeme. Už se stmívá a tak říkám, ať jdou do ložnice, že se vyspím na gauči. Dveře a celou stěnu obalím betonem, aby obyčejný smrtelník jentak neprošel. Nebojte se. Přes den to nemusí být, klidně to odstraním uklidňuju Terku a Viki. Okna pro jistotu zatemním též. Najdu pár svíček, které pomocí přítomných sirek zapálím. Sám so vezmu jednu abzbytek nechám holkám. Už je pozdě a Viki říká, že Terka musí už spát a i ona sama jde spát. Odešla do ložnice a zavřela dveře. Svlékl jsem se do spodního prádla a nachystal jsem si deku. Lehl jsem si na pohovku a chvíli jsem přemýšlel. Asi po půl hodině jsem se posadil. A jen jsem sledoval svíčku. Najednou slyším dveře. Obrátím zrak na ně a z nich vyjde Viki a opět zavře. Jde ke mě asi na 2 metry. Proč nespíš? ptám se zvídavě. Nemůžu usnout. Víš...bojím se tě, ale kvůli Terce. Bojím se o ni. Neber su to, prosím, nějak osobně povídá. Neboj, neberu. A co vlastně děláte ve Vídni? Když se začali všude objevovt zombíci, byli jsme tu na dovolené. Terce nebylo s jednoho dne dobře. Rodiče šli do lékárny. Nevěřili, že to s nemrtvými je pravda. Už se nevrátili... A pryč jsme se bály To mě mrzí odvětím. To je dobré říká Viki a jde až ke mě. Sedá si vedle mě na pohovku. Takhle polonahý nejsi až tak nebezpečný. povídá a pousměje se. Hah...děkuju odpovím s tichým smíchem. A proč jsi tu ty? ptá se.Doteď jsem byl s přítelem. Ale v Nizozemí jsme se rozdělili. povídám a následně jí vyprávím celý můj příběh. Takže se za tím Danem chceš vrátit? ptá se Viki. Ano. odpovím jednoduše a zahledím se do svíčky. Pak povídá Jak jsi mluvil o té Jo. Možná díky ní jsi měl tu vidinu. A taky možná díky ní jsi nás našel. Třeba ti nás poslala do cesty. Dopoví, jemnými ručkami mi pootočí hlavu a začíná se přibližovat. Co? Chce mě políbit? Třeba to tak Jo opravdu chce. Viki se mi opravdu líbí a je fajn. Začnu se k ní též přibližovat, pravou ruku ji přiložím ze strany na krku. Dochází k jemnému dotyků rtů. Pak znovu. Poté polibek střídá polibek. Je to úžasné. Opře mě o gauč a sedá si na mě. Vše doprovází polibky. Rukama mi přejíždí po těle a já jí rozepínám košili, kterou na sobě má. Po chvilce se oba na gauči nacházíme nazí. Vezmu ji a položím na pohovku. Naše duše se propojují. Při něžném milování jsme opravdu jako spojeni. Cítím se dokonale. Po nějaké době si prohodíme pozice a Viki má v režii všechnu slast. Začíná pomalu, ale postupně zrychluje. Po chvíli dosahuje obrovské rozkoše. Poté dopřeje ústy rozkoš ona mě. Chvíli ještě ležíme a povídáme si. Cítím se jako v nebi
Po dlouhé době mám takový pocit. Následně usíná, tak zhasnu svíčku a snažím se usnout. Nakomec se mi usnout podaří. Ovšem probuzení je docela nečekané a šokující. Probudil mě holčičí hlas říkající Viki, co tu děláš? . Když jsme si s Viki uvědomili, že jde o Terku, Viki se lekla, spadla z gauče na zem a já jen vyskočil a řekl jsem už docela probraně Asi je náměsíčná... Terka se začala smát se slovi A co to sténání v noci? Viki se na mě podívala, já na Viki a zašeptal jsem Co koukáš ma mě? Moje sestra to není... Viki hodila bezbraný, až zoufalý pohled a tak jsem Terce řekl Mno...to byla taky náměsíčnost. Teda ze špatných snů. Viki se odhodlala vstát a řekla Přesně tak. Zdála se mi noční můra, víš? a Terka řekla Hmmm...tak dobře. Ale až budete chtít mít příště sex, tak aspoň pořádně zavřete dveře. a odešla do ložnice. Když zavře dveře, podívám se na Viki a prohlásím Je docelá znalá, co? a Viki mě se smíchem přetáhne polštářem. Když se oblékneme při svitu tří svíček, tak se Viki ptá To, co se stalo...víš, dlouho jsem s nikým nebyla. Potřebovala jsem to. A...taky...i přes ten strašidelný zjev mě k tobě něco přitahuje. Ale když to budeš cítit jinak, pochopím to. Dojdu k ní, políbim ji a úsměvem říkám Hádej... Viki se usměje, obejme mě a pak zavolá Terku, aby si šla vzít něco k jídlu. Ta říká, že už se stihla najíst. Odstranil jsem betonovou obranu z okem, abychom viděli trochu přírodního světla. S Viki se najíme a zdá se, že ta holka není jen fajn, překrásná a divoká, ale i zábavná a usměvavá, i když žijeme v téhle době. Pak se dozvídám, že už ztrácela naději, ale Terce ji furt dávala, a že já jsem ji dodal i Viki. Usmál jsem se, objal ji a řekl, že je ochráním i za cenu vlastního života.

Venku někdo je! povídá vyděšeně Terka běžíc k nám do obýváku. Řeknu jim,ať se nevyklání z oken a ať nemají strach, že zabetonované dveře dovnitř nikoho nepustí. Vyskočím z okna, tělo pokryji brněním roztáhnu svá křídla a těsně nad zemí zbrzdím pád. Tam už čeká asi dvacet chlápku, kteří se chystají dům odpálit. Jednou nohou jsem na chodidle, druhou na koleni a obě ruce mám celými dlaněmi položené na zemi. Porozhlédnu se Hm...deset až dvacet lidí. Klasické kulomety. Brnkačka... Než se ti muži vzpamatovali, vstávám a společně se mnou i další čtyři betonoví vojáci. Jdu odstřihnout toho zmetka s bombou, vyřiďte zbytek! Cesto odhazuji dva chlapi do dálky a muž držící spoušť utíká. Zvedá ruku se spouští, natahuju ruku, střílím ostrý betonový šrapnel a těsně před tím, než ho šrapnel trefí mačká spoušť. Na bombě je odpočet pěti vteřin. Skáču do vzduchu, vletím za Viki a Terkou, řeknu Popadněte batohy a jdeme, za pár vteřin se to zřítí! Proletím ve vteřině celý byt, Viki popadne batoh s jídlem a Terka nějaké oblečení. Chyťte se mě! povídám mírně přehlušen výbuchem. S holkama se vyhrám z okna, roztahuji křídla a letím ještě asi sto metrů daleko. V dálce vidím betonové muže stojící nad mrtvolami. Pomalu přistanu na střeše jednoho z domů, ujistím se, že jsou holky v pohodě a rozpouštím vojáky. Dostanu holky až na zem na ulici, kde se podíváme, kolik nám toho zbylo Moc toho není povídá Terka. Je to lepší, než nic... dodává Viki. Vstávám a všímám si, že křídla se mi olupují a lehce se drolí. Asi mám málo energie...měl bych ji nabrat. řeknu si a jdu k jednomu modernějšímu domu, který je patrně z betonu. Přiložím na něj ruce a vstřebávám energii. Ale cítím se už po vteřině silný dost. Co se to sakra děje? zní mi v hlavě. Začíná mě bolet hlava. Jdu tedy zpět k holkám a asi dva metry od nich si musím kleknout. Jsi v pořádku?? ptá se Viki. Jo...eh, jo...jen...potřebuju trochu odpočinku. Nějak se mi zamotala hlava. řeknu nejistě. Zavřu oči, otevřu je a jsem jinde. Vidím se na zemi. Krvácím. Při mě je Viki i Terka. Vůbec se nehýbu. Jako bych byl mrtvý. Najednou tma a nápis Vídeň. Zavřu oči, otevřu je a jsem zpět. Vstávám a vše si spojuji Takže...přestávám mít schopnost? Sakra, to ne. Díky nim jsem naživu. pomyslím si a začínám být opravdu nervózní. Nemůžu jim to říct. Nechci je vyděsit... Viki za mnou přibíhá s vodou Na, napij se. Udělá se ti líp. Přijmu pomoc, napiju se, řeknu Děkuju...už je mi líp. a pousměju se. Měli bychom jít hledat nový úkryt. To bychom měli. Tery, pojď. Jasně! opáčí Terka. Já beru velký batoh se zásobami a Viki menší s oblečením. Procházíme ulice Vídně a asi po půl hodině si všímáme jednoho staršího rodinného domku. Jdeme dovnitř. Nikde nikdo, tak si vybalíme a já jdu zajistit základní obranu. Vyztužit okna a zabetpnovat dveře. Ale už při výztuži si všímám problému. Beton je rozpraskaný, sypký a lehce zničitelný. V tom se za mnou objevuje Viki a ptá se Je všechno v pořádku? Víš, Viki...nechtěl jsem to tobě a ani Terce říkat, ale něco se se mnou děje. povídám a Viki se na mě vystrašeně dívá. Moje schopnosti jsou slabé. Jako bych je vůbec neměl. Je to divné. Bojím se, že teď vás nedokážu ochránit. pokračuji. Viki jde až ke mně, obejme mě a povídá Neřeš to. Určitě jsi dost silný i bez speciálních schopností. Budu muset povím si v hlavě a jdu na půdu domu, jestli tam nejsou nějaká prkna. Naštěstí jsou. I hřebíky a kladivo. Půjdu zatlouct okna. řeknu holkám a co nejlépe okna zajistím. Před dveře postavím velkou, těžkou skříň a pár židlí. Je večer a blíží se noc. Jsou tu vypínače, ale nefungují. Jen v prvním patře, kde jsou zazděná okna je pár žárovek, které fungují. Rozdělíme si pokoje. Připravím si na zem matraci a jdu holkám popřát dobrou noc. Zavřu dveře, sejdu do prvního patra, abych se porozhlédl, jestli je vše v pořádku. Vše vypadá být v pohodě, tak jdu do svého pokoje. Vysvléknu se do spodního prádla a začínám usínat. Když v tom mi na dveře někdo zaklepe. Kdo je tam?! ptám se. Já ozve se a ve dveřích stojí Viki. Terka už spí...jen jsem se chtěla zeptat, jak ti je. Jestli ti je líp. povídá a sedá si vedle mě na matraci. No...snad se z toho vyspím a zítra budu v plné síle. Tohle se mi stalo poprvé Můžu se na něco zeptat? Ptej se, bez obav. Teď, když se tě někdo pokusí zranit, tak tě může i zabít, když přestáváš mít schopnosti? ptá se Viki. Zamyslím se a povídám Je to možné. Myslím si, že teď mě může zabít opravdu kdokoliv. A jestli je mým osudem zemřít, abych vás obě ochránil, tak to udělám, protože zase miluji. Usměju se a políbím Viki. Víš...je to divné, známe se dva dny...ale opravdu cítím, že jsme si dáni, že k sobě patříme. A...jsem rád, že jsem předevčírem do toho bytu vešel. Viki se položí vedle mě, kouká se do stropu a povídá Já milovala jen jednoho kluka, když nepočítám svoji rodinu. Byl zdvořilý, chodily jsme ven. Vše bylo dokonalé. Pak jsme spolu měli první sex. A pak...pak mě z ničeho nic odkopl. Jakoby mu na mě vůbec nezáleželo. Ale už je to dlouho. Naštěstí. A jsem taky ráda, žes k nám přišel, i když jsi mě opravdu vyděsil. povídá a na konci se na mě s úsměvem podívá. Políbím ji a ona se mi položí na hruď. Začnu ji hladit po zádech a řeknu Chceš slyšet příběh? a Viki řekne, že ano. Jednou jsem byl ve škole a můj nejlepší kamarád... a pokračoval jsem. Když jsem byl asi v půlce ozvala se obrovská rána z přízemí. S Viki jsme okamžitě běželi za Terkou. Když jsem viděl, že je v pořádku, snažil jsem se své tělo pokrýt brněním. Ale marně. Zavřu dveře a všichni tři čekáme, co se bude dít, když slyšíme tvrdé kroky dopadající na schody. Kroky se blíží, tak se postavím před holky, abych je ochránil. Najednou nějaký muž s pistolí vyrazí dveře a křičí, že chce zásoby, ať mu je dáme, nebo nás zabije a vystřelí těsně vedle Terky. To mě opravdu namíchne a tak jdu proti němu. Výstřel! Trefil mě do levé části hrudi, možná trefil srdce, ale jdu dál. Jdu až k němu, nahromadím všechnu energii do ruky, vytvořím drápy a opakovaně je do něj zabodávám. Druhý výstřel! Tentokrát do pravého ramene. Závěrem zabodnu svoje drápy skrz jeho hlavu. Začínají se rozpadat, tak ho odstrčím. Otočím se na Viki a Terku, udělám krok a padám na zem. Holky ke mně okamžitě přiběhly. Viki mi se slzami v očích říkala, že to bude dobrý.  Prosím neumírej povídá a snaží se mi rány ovázat oblečením. Podívám se na ni, zvednu k ní ruku a pohládím ji po tváři. Pak se usměji a vydechuji. Zatmívá se mi před očima a začínám cítim nicotu. Přestávám slyšet, všechny zvuky se vzdalují. Prestávám mít cit v těle. Nedýchám, neslyším, necítím, nevidím. Jsem v nicotě. Zůstala mi pouze mysl. Tohle je smrt? Nic? Najednou začínám vidět barvy. Vidím obraz. Vidím, jak mi Viki dává marně první pomoc. Pak se opírá o mou hruď a pláče. Pak Terka odběhla pryč. Nevím proč. Prosím, netrap se. Neplač pro mě. Rve mi duši vidět tě takhle. běží mi myslí. Vidím jak její slzy dopadají na moje rány. Přibližuji se ke svému tělu a vidím, že z rány na hrudi stoupají jemné proudy páry. Otáčím se a vidím strop. Obraz mi zase mizí. Co se to děje? říkám si. Najednou cítím tlukot srdce. Začínám slyšet pláč. V momentě začnu lapat po dechu a bleskově otevírám oči. Nade mnou je Viki, patrně v šoku a přibíha Terka s flaškou vody, kterou mi měly umít. Viki mě okamžitě objímá, ale i přes bolest ji objímám taky. Jsem rád, že žiju. Během pár vteřin se k nám připojuje i Terka, která po mě taky samou radostí skočila. Děkuju, Viki řeknu v objetí. Pak si všichni tři sedneme na matraci a Viki říká Za co děkuješ? Už jsem byla v beznaději. Nic jsek neudělala. Jen jsem brečela... Právě za to. Byl jsem mrtvý, ale pak jsem najednou ze zdi viděl, jak při dopadu tvých slz do mých ran se začaly rány hojit. Takže i přesto, že mi rvalo duši vidět tě plakat, jsem za to rád, protože jsi mě tím zachránila. Máš schopnost. Léčíš. Viki se zmateně kouká po mém těle a místo ran vidí jen dvě kulaté jizvy. Pak so ještě chvíli povídáme. Terka usíná, tak ji přikryji a říkám Viki Půjdu k sobě. a Viki jen Půjdu s tebou. Lehneme si, Viki si položí hlavu na můj hrudník a já ji jemně hladím ve vlasech. Ještě chvíli přemýšlím o dnešku a pak usínám.

Ráno se probouzím mimo matraci, ale nevadí mi to. Kouknu na matraci a tam si Viki užívá pohodlí. Hah, je sladká, i když spí. Vstanu, potichu odcházím dolů, kde najdu Terku, která mě už informuje o tom, že našla klíč a zamkla dveře. Poděkuju jí a nabídnu se, že něco uvařím. Ty umíš vařit? říká Terka s nevěřícným pohledem, což mě lehce rozhodí a nejistě řeknu Mnoo, jo. Tak trochu. Tak do toho, šéfkuchaři říká Terka se smíchem. Dám se do vaření, jestli se tomu tak dá říct. Výsledkem je toust se vším možným. Položím ho na umytý talíř a ten položím před Terku. Terka se nejdřív podívá na toust. Pak se podívá na mě. Zase obrátí pohled ma toust a uchopí ho oběma rukama. Napjatě sleduji, co řekne mému výtvoru. Podívá se zase na mě a zpět na toust. Už už to vypadá, že si kousne, ale místo toho se zeptá Je tam sýr? . Odpovídám, že ne. Terka pokývne a ukousne si kousek toustu. Chvilku žvýká. Pak odloží toust, sepne ruce a povídá Hmmm...co k tomu říct. Nevěřila jsem tomu, že to bude dobrý... Ale je to fakt výborný!. Pouští se do jídla a já se pousměju s radostí v očích. Na další talíř naberu další dva tousty a jdu za Viki do prvního patra. Pomalu otevírám dveře a vidím, že Viki stále spí. Vplížím se dovnitř, pomalu zavřu a sednu si ke zdi naproti ní. Vezmu si toust, zakousnu se a sám nemůžu uvěřit, co za dobrotu jsem to vlastne splácal. Jsem kuchařskej bůh! V klidu dojím a pak opět jen sleduji sladce spící Viki. Asi po deseti minutách vidím, že otevírá oči. Dobré ráno. povídám. Dočkávám se odpovědi Ještě ne..., přičemž se ke mně Viki otáčí zády. Jak to s ní Terka dělá? To ji každej den děsí jako včera? pomyslím se. Pár vteřin přemýšlím a pak jsem připraven tasit trumf. Máš tu snídani. Viki se ve vteřině otočí a povídá s úsměvem Dobré, co je k jídlu? Toust povídám. S čím? ptá se Viki. Uvidíš odpovídám vyhýbavě, protože sám přesně nevím. Natáhne ručky k talíři, ale ten je daleko, tak jí talíř podám. Popadne toust, zakousne se a ptá se Tos dělal ty? Mnoooo...? Odkdy umíš vařit? Nahodím pokerface a povídám Podceňujete mě koukám obě... Ne, je to fakt skvělý. Dlouho jsme žíly spíš na samotných surovinách. Tohle je nebe! Posazuje se na matraci a zeptala se ještě A jak ti je? Už dobrý? Abych pravdu řekl, tak jsem svoje schopnosti dneska netestoval. Pokusím se si změnit ruku na betonovou čepel. Podaří se mi to, ale po chvilce se začíná zase drolit. Aspoň vydrží dýl. Asi to chce čas. Sednu si k Viki a ptám se zase já jí Jak se cítíš, když víš, že jsi taky Znovuzrozená? Nějak tomu furt nemůžu uvěřit.  Ale jsem ráda, že uzdravuju. Myslíš si, že to je tvá jediná schopnost? Nevím, ale stačí to. poví a zakousne se do toustu. Dosnídá, poděkuje mi za jídlo, políbí mě a jde dolů za Terkou. Začínám přemýšlet o tom, za jak dlouho budou mé schopnosti zase takové jako před pár dny.

Přiložím ruce na zeď a zkusím ji zpevnit. Hotovo. Sleduji, kdy se začne drolit. Ale furt nic. Dojdu se napít. Vrátím se a zeď je furt pevná. Vůbec se nedrolí. Divný... Ale aspoň jsem v pohodě. pomyslím si a jdu dolů. Holky, sledujte povím a vytvořím betonové čepele. Pokrčím ruce a sleduji, že se nic neděje. Když najednou se začínají drolit. Jak??! ptám se a běžím nahoru. Zdi furt nic není. To jako před lidma nemůžu využívat svoje schopnosti? říkám si. Pak popřemýšlím a doběhnu dolů. Už jsem úplně v pohodě! Vyřešil jsem to. říkám s úsměvem. Viki mě obejme se slovy To ksem ráda. Měla jsem strach, že by se ti zas mohlo něco stát. Pokusím se roztáhnout křídla. Podaří se mi to. Takže to tak je! Má další schopnost! Viki? Asi jsem přišel na tvoji další schopnost... Od chvíle, co ses o mě začala sebemíň bát, tak moje schopnosti polevovaly. Tvé slzy hojí rány, ale tvé obavy o danou osobu ruší její schopnost. povídám a s úsměvem dodávám Takže se o mě nemusíš bát. Viki trochu znejistí, ale po chvilce se usměje a povídá Dobře. Budu ti věřit. Terka jen sleduje, co se to odehrává a povídá Ty máš schopnosti, on má schopnosti...a co já? Zasměju se a povídám Na jednu stranu buď ráda, že žádné nemáš. Máš o velkou starost míň. Jo a dneska půjdu hledat nějaké zásoby, abysme měli, dobře? Holky přikývbou, Terka mi odemkne, já vyjdu přede dveře a zase za mnou zamkne.

Jdu ulicemi Vídně a najednou se přede mnou objevuje nějaký vysoký muž. Nemám strach. Jdu proti v betonové zbroji. Muž natahuje ruce a má zbroj se rozpadá na prach. Jdu až k němu a pomocí betonové čepele ho chci rozpůlit. Ale marně. A co je kurva tohle?! začínám nejistět a tak chci udělat krok zpět. Muž mě chytá pod krkem a nejde mi vytvořit nic. Jsem bezmocný. Muž má celou dobu zahalený obličej a spoza šátku se ozve Teď už nebudeš mít žádnou schopnost. Ta moje je mutantům schopnosti brát! Dusíc se zamrmlám Ty seš pokurvenej mutant! Já jsem znovuzrozený! Začíná se mi zatmívat před očima a muž mě pouští. Omdlévám. Probouzím se ve tmě. Vstanu a dohrabu se k betonovému sloupu asi tři metry daleko. Zkouším z něj čerpat energii, ale nejde to. To opravdu nic nemůžu? Opravdu? Běžím za holkama. Po cestě se však snažím být co nejvíc opatrný kvůli zombies a lidem. Dostanu se až k ukrýtu a zaťukám na dveře. Řeknu, že jsem to já, že se nemusejí bát. Otevírá Viki, která mě doslova vtáhne dovnitř, zamkne a ptá se Kde jsi byl?! Jsi v pořádku?! Bála jsem se o tebe! I přesto, že mi Terka říkala, že budeš určitě v pohodě, když máš zase svoje schopnosti. Sklopím zrak a opřu se o zeď. Co se stalo? ptá se na další otázku. Já... Už nemám svoje schopnosti. Vůbec... odpovím. Viki vyhrkne Cože?! Bohužel... Po cestě jsem potkal jednoho znovuzrozeného, co odebírá schopnosti. Ale nevím, proč mě rovnou nezabil... povídám. Beze slov mě obejme a dovádí mě nahoru k matraci. Po cestě oba mlčíme a až když si sednu, tak povídám Můj slib se nemění. Pamatuješ...i kdybych měl zemřít, tak... v tom mě Viki přeruší Přestaň... Ty nezemřeš, jasný? Nemůžeš. Nedovolím to! To jsem vám slíbil já. povídám s úsměvem. Viktorka si se mě zeptá, jestli si něco dám. Nemám hlad. Ale děkuju. povím zamyšleně. Asi půjdu spát. Zhasnu si světlo a zapálím svíčku. Plamínek svíčky mě vždy uklidnil. Chvíli jsem ho sledoval a nakonec usínám.

Ráno se probouzím a když otevírám oči, vidím vedle svíčky snídani v podobě několika surovin splácaných do sebe. Při prvním ochutnání žasnu. Vypadá to hůř, než chutná. Chuť je pestrá, ale dobře kombinovaná. Po snídani opustím pokoj a sejdu do přízemí. Tam nikdo není, tak se vrátím a podívám se do pokoje holek. Avšak ani tam nejsou. Asi šly pro zásoby. Snad budou v pořádku. Po pár hodinách začnu mít strach, ale v tom se holky vrátěj s plným batohem. Promiň, že jsme přišly až teď, ale dlouho jsme hledaly. povídá Viki. To je dobrý. Hlavně, že jste v pořádku. povídám Půjdu se trochu projít. Zůstaňte tady. Tady se vám nic nestane. A když uvidím něco k jídlu, vezmu to. Holky na mě kývnou a já vyrážím. Asi hodinu procházím město, ale nic nemůžu najít. Najednou zahlédnu nějaké lidi. Schovám se za vrak auta a sleduji je. Mají pistole. Hah...kdyby tak byli mrtví a ty zbraně jentak nevinně leželi vedle nich... povzdechnu si a sleduji je dál. Jeden z nich ukáže do jedné ulice a všichni se vydávají daným směrem. Zajímá mě, co jsou zač, ale nechám to plavat. Ještě asi půl hodiny prohledávám město, až najednou zahlédnu v jednom z obchodů flašku s vodou. Vezmu ji a vidím, že ke poškozená. Když bude infikovaná, bude po nás... pomyslím si a odhazuji ji. Vracím se do úkrytu. Klepu na dveře, ale nic se neděje. Čekám ještě chvíli a pak se odhodlám zabouchat. Při prvním úderu se dveře sami otevřou. To se mi nelíbí. Jdu do domu a v přízemí leží dvě těla. Dvě mrtvá těla. Těla mrtvých dívek. Těla Viktorky a Terky. Při pohledu na jejich bezvládná těla se mi rozbušilo srdce. Ani nezaznamenávám, že vrah sebral všechny zásoby. Sleduji postřelená, zakrvácená těla. Podlamují se mi nohy a padám na kolena v slzách. Prosím! Znovu už ne!... Začnu naříkat. Posunu se blíž k tělu Viky a pohladím ji po tváří. Hledím do jejích krásných očí, které jsou ale prázdné. Z prvního patra se ozve hluk a zaslechnu kroky po schodech. Hromadí se ve mě žal a vztek. Vstávám a jdu směrem ke schodišti. Dojdu k němu a těsně vedle mě se objevil muž se zbraní. Neváhám ani vteřinu, abych mu vzal jeho hlavu a vší silou s ní praštil do zdi. Na zdi zůstává jen krvavý otisk. Odhazuji jeho tělo, vezmu mu zbraň a jdu nahoru, jestli tam není nikdo další. Zbraň zahodím a najednou slyším hluk v mém pokoji. Postavím se vedle dveří a pomalu je směrem k sobě otevřu. Skřípavý zvuk dveří mě ještě víc podráždí a tak jen čekám, kdo vyjde teď. Slyším kroky. Když jsou na úrovni prahu, prudce udeřím dveřmi dalšího muže, který je bez zbraně. Svalí se na zem, tak ho chytím, zvednu a všechen vztek si vylívám na něm. Přitlačím ho ke zdi, začnu agresivně řvát a vší silou ho začnu bít. Po pár ranách sleduji, jak se mi zapalují ruce. Doopravdy zapalují. Jsou v plamenech. Nepřijde mi to v tu chvíli divné a tak mu jen chytím obličej a tlačím mu hlavou o zeď. Když ho pouštím, oheň zmizí a místo obličeje má seškvařenou kůži. V tu chvíli si začínám říkat, že je něco v nepořádku. Vezmu odhozenou zbraň a pro jistotu oběma mužům prostřelím hlavu. Zabalím se pár věcí, vezmu nějaké odcizené zásoby a než odejdu, jdu za holkama. Za domem je zahrada pomyslím si a jdu tam. Najdu lopatu a vykopu dva hroby. Vložím do nich těla dívek a u Viky si všimnu jejího přívěsku. Křížek. Budu na tebe myslet. povím a vezmu si jej. Při tom sundám svůj a dám ho jí. Tohle tě bude navěky ochraňovat. Zavřu jí oči, políbím ji na čelo a jdu z hrobu. Když obě dívky pohřbím, odcházím pryč. Opouštím Vídeň.