Kyjevská oblast

A přesně vím kam!... Řeknu v lehkém zamyšlení ...ale možná tam bude i zajímavý překvapení, jestli zombíci hulej. Amsterdam!. Protáhuju se a lehký krokem jdu na západ

Se smíchem dojdu Pepu a položím mu ruku na rameno. Když už, tak to bude severozápad, kámo. řeknu a natáhnu ruku kýženým směrem. Fakt netuším, jestli zombíci hulej, ale možná proto jsou tak hladoví a celkově mimo...

Vyřešil jsi záhadu zombie!. Trochu zesmutním, že nejdem směr Amsterdam. Hmmmmmmm...a co krásy Norska? Ale...to...tam...jestli tam budou zombie-vikingové beru roha...nebo...aspoň bude sranda Tak co třeba Norsko? řeknu s lehkým usměvem.

Tam se můžeme stavit potom. Bude to krásná procházka. Pousměju se a prokřupnu si prsty, po kterých mi při tom přejede malý elektrický výboj.

Tak jdeme! a rozběhnu se

Souhlas! křiknu, zatímco se obestřu bleskovou aurou a dám se do rychlého běhu.

Přistanu nedaleko svého batohu s věcmi. Moričin batoh nikde nevidím. Na chvilku se mě zmocní smutek, že už se nejspíš nesetkáme, ale vzápětí mi dojde, že přežila střet s Lovci a je v bezpečí na cestě. Nadechnu se, vydechnu, vezmu si batoh zpět na záda a odrazím se do vzduchu. Pro větší sílu si pomůžu ionovými plameny, tryskajícími z mých dlaní a chodidel. Po chvilce dosednu na střechu jednoho z vyšších domů, kde věci opět shodím. Zaposlouchám se do tichého hučení větru mezi panelovými domy. Libým zvukem se nesou i skřeky dole se potácejících nemrtvých. Zábava začíná... pomyslím si zběžně, přičemž si nechám z dlaně vyrazit krystalovou tyč dlouhou asi dva metry, kterou zarazím do betonu vedle svého batohu. Pak se začnu pomalu rozhlížet po ulicích dole a hledat nejvhodnější místo k zahájení útoku.

Navzdory špatné životní situaci se nezdá, že by na tom byla bůhvíjak bídně, protože při prohledávání jedné zřícené budovy našla neporušené balení žvýkaček, které spokojeně žvýká. Masku má shozenou na krku a kochá se čerstvou radiací ve vzduchu, jež jí naplňuje energií a chutí do života. S baseballovou pálkou za krkem, o kterou si opírá ruce, však potká jednoho nakaženého, který se s ní uboze plazí a s protočením očí uchopí pálku do obou rukou a se zvraceným úsměvem na tváři povídá: A teď uvidíme hvězdičky!, načež se napřáhne a polorozloženému tělu náhle chybí hlava. Zhoupne se v bocích a jako kočka přijde k jeho bezvládném tělu, ke kterému se sehne, aby do sebe naáhla co nejvíce mrtvolnému jedu, než se s pískáním vydá na hledání ztracené hlavy. Během cesty zaslechne další zvuky ohlašující čerstvé, pochodující zdroje energie, které jí vykouzlí nadšený úsměv n rtech. YEEEEEHAAAAW! O tom mluvím, bejby! Zašveholí si radostně a nahodí si na obličej masku, přičemž se opatrně začne přibližovat na růh ulice, pevně svírající svou bum-bum kamarádku.

Při naklánění přes okraj uslyším pískání a pak křik. Ale ne vyděšený, spíš vzrušený výkřik radosti. S údivem a se špetkou naděje neváhám a odrazím se od rantlu střechy paneláku. Jen moment svištím volným pádem dolů, kde efektně dosednu na obě nohy společně s plamennou vlnou, která odhodí a zapálí jednoho nebohého zombíka, co stál moc blízko. Jakmile se narovnám, uvidím postavu s pálkou přes ramena a do očí mě praští lesk mosazné masky na jejím krku. Sevře se mi hruď. Další lovec? Je to dost možný, že jich přišlo víc... Rozhodnu se rychle. V mžiku mé tělo pokryje záplava modrých krystalů, které se zformují do tvaru ostnatého brnění s rohy ohnutými vzad. Bleskurychlým tempem se rozeběhnu k pálkařce.

Dětským pohopsáváním se vrhne na nemrtvého, které jako první schytá sražení na zem, příčemž ve druhém zlomku vteřiny ramenem shodí druhého. Prvnímu rozlouskne lebku prudkým dupnutím, druhého čeká stejný osud, jen je jeho koncem právě ona pálka. Tu náhle zvedne pohled a všimne si zvláštní siluety, která se k ní blíží. Nad hlavou se jí vytvoří pomyslný otazník. Počkat, co bylo v těch žvejkách?, ale její taktika se krapet změní. Sehne se k tělům, která jsou nyní její zásoba a klekne si, s upřeným pohledem na přibližující se postavičku. Zaboří prsty levé ruky do země a čeká s načasováním, než je dělí necelých deset metrů.Hahaha, hračka! V tu chvíli pustí ether do země, uskočí do strany a po cestě natahuje ruku, která si bere z těl všechnu hnilobnou energii. Potom se vši parádou samozřejmě hodí tlamu, ale během okamžiku je na nohou.

Když mě od ní dělí jen deset metrů a už se připravuji na útok, něco se stane. V jednu chvíli jsem na zemi a chystám se k dalšímu odrazu, ale v druhé se najednou vznáším ve vzduchu jakoby nic. Úplně mi nedojde, co se děje, do té doby, než doprovázen zvukem dopadajícího kamene nejsem vrácen zpátky do
hrubého objetí ulice. Asi pode mě musela hodit nějakou plynovou bombu, nebo tak něco... snažím se dát dohromady situaci, když najednou se ozve žďuchnutí jen kousek ode mě. Neváhám a znovu se sbírám na nohy, abych mohl tušenou lovkyni znovu pronásledovat.

S neskrývaným zájmem si ho prohlíží. Helemese, další znovuzrozený... tak si budeme chvilku hrát! Pomyslí si radostně a když se začne sbírat, tak se rozeběhne do hejna nemrtvých, přičemž příležitostně si prorazí cestu ramenním chráničem, nebo pálkou. Nutno podotknout, že běží rychleji, než obyčejný smrtelník, a jak se dotýká rozkládajících siluet, kumuluje v sobě dost moci, aby se náhle prudce trhla za roh a za pomoci slizu se vyšplhala po stěně do druhého patra, kam se dostane vyraženým oknem. Ve svém úkrytu zvědavě vykukuje, jestli její kamarád hraje na schovku a zapyká ji.

Zaběhnu za roh, ale ona už už utíká vstříc rozvášněným obyvatelům nemrtvého Kyjeva a klestí si cestu ramínky a pálkou. Musím uznat, že má styl... poznamenám si sám pro sebe, když ji následuji do náručí Ukrajinců lačnících po mém mase, ke kterému se naštěstí skrz brnění nedostanou. Náhle mi ale cíl zmizí z dohledu. Povzdychnu si, přičemž mi ze zad vyrazí krystalický ocas, jehož mávnutí mi zajistí aspoň lehký rozhled. Nejspíš musela zahnout za roh... neubráním se myšlence a za zmíněný roh se vydám, ale nikde nikdo, jen za mými zády se pomalu šinoucí vzrušený dav, který po mě vážně šílí. Natáhnu k nim ruku a pár vystřelenými jehlicemi z předloktí to vzrušení trošku umírním. Vylez, lovkyně! křiknu mezi paneláky, bez valné naděje na odpověď. Úplně se mi nechce zničit celé město, můžou tu být zásoby.

Může se držet, aby nevybouchla smíchy. Uznale pokývá hlavou, když přihlíží rozkošné palbě tvrdých krystalů. Hmmm, zatleskala bych ti, to je fakt hustý. Tu náhle však nadzvedne obočí a zase si sundá masku na krk, přičemž se podél zdi nahne pro kámen a vykoukne z okna, kdy po něm s řevem mrskne kamínek a uraženě zakřičí: Já ti dám takovou lovkyni, že se ti z toho zamotá hlava! Jestli mi něco chceš, tak si mě chyť! A s těmito slovy a se smíchem se rozeběhne do budovy, ve které po schodech začne šplhat až nahoru ke vchodu na střechu. Sem tam se ohlédne, i když něco jí říká, že ho spíše potká až na místě. I onoho vchodu vykopne bez větší námahy beztak zrezlé dveře a vstoupí na plochou střechu výškové budovy, kde leží pár těl v pokročilém rozkladu, zřejmě přeživších, kteří to nedotáhli moc daleko. Tam stojí a čeká na krystalického bojovníka, s úsměvem od ucha k uchu.

Trochu konsternovaně zůstanu stát, když se mi od hrudi odrazí kamínek a do uší mi vnikne její nanejvýš rozhořčený projev. Že by nebyla lovkyně? Jak by se ale pak tak rychle dostala... v tu chvíli mi to dojde. Neodpustím si krystalový facepalm, ale to se na mě už už zase sápou chtivé ručky a pahýlky hladového osazenstva města. Trošku se přikrčím, abych se mohl dobře odrazit. K proražení nemrtvých řad si pomůžu i masivním krystalem, který mi vyjede zpod chodidel. Po dopadu vylétnuvších zombíků zpět do hordy nonšalantně dosednu na střechu domu. Ona už tu na mě čeká. Nechám zmizet brnění. Ty jsi taky znovuzrozená? položím kontrolní otázku s dost evidentní odpovědí.

Levou rukou zapře pálku do země a opře se o ni, jakoby šlo o vycházkovou hůl, s jednou nohou překříženou přes tu druhou. Když před ní dopadne, ušklíbne se a pravou rukou si shodí z hlavy šátek, přičemž odhalí své číro, které už snad punkovější být nemůže. Jeho otázka jí zase rozesměje. Heh, minimálně se tak cejtím. Ale jó, jestli myslíš, že jsem jako ty, tak jo. Mlčky odlepí pálku od země a došourá se s ní k okraji střechy, ze které kouká na tu hemžící se masu, která je naštěstí teď nebude otravovat. Tu však položí pravou ruku do kapsy, kterou má na stehně, ale očividně se netrefila a tak se v komickém ohybu došmátrá v o něco nižší kapse kapsáčů vysněného cíle, který sevře v pěsti. Na znamení přátelství natáhne k záhadnému onu krabičku se žvýkačkami. Klidně si dej. Sama přežvýkne s drzým úšklebkem a cukne k němu bradou. Jak se vlastně jmenuješ?

Při její odpovědi se neubráním úsměvu. Všichni jsme tam byli, přeci jen... Když dojde ke mě a dívá se přes okraj, pohlédnu tam také, i když vím, že tam najdu jen masu zahnívajících těl a svůj čnící modravý krystal. Pak až si povšimnu, že se sklání a šmátrá v kapsách. Z hrdla mi unikne már pobavených bruknutí a s díky přijmu krabičku se žvýkačkami. Už ani nevím jak dlouho to je, co jsem je měl naposledy... řeknu jen tak do větru, když si jednu vkládám do úst a krabičku vracím. Jsem Dan. Jak se jmenuješ ty? napodobím její výraz a provokativně povypláznu jazyk.

Že jo? Našla jsem jich pár v jedný opuštěný škole. Vykrádat skříňky se evidentně vyplatilo. Nad jeho výrazem jen protočí oči s pohrdavým odfrknutím. Vzápětí našpulí rty, vysadí bok do strany, pravou ruku si dá do pasu a hlasem té největší krávy ze střední školy odpoví: Ahoj, já se jmenuju Brittney, ale kámoši mi říkají Brit. Dala bych si latté a jakože hraju baseball. Zatřese s pálkou kousek nad zemí a pak se zase ušklíbne. Jsi první znovuzrozený, kterého jsem potkala po hodně dlouhé době. Promiň, že jsem tě trochu pozlobila. Uchechtne se a poklepe se prsty do své mosazné masky. A snad tě ten gejzír nevyhodil moc vysoko, nebo se ti z toho fakt nezamotala hlava. Dodá s úsměvem.

Svou imitací "basic bitch" mě spolehlivě dostane do kolen a přivodí prvotřídní záchvat smíchu. Když se konečně zvednu, odpovím jí. To nevadí, Brit, spíš ty promiň, že jsem tě považoval za lovkyni. Ještě před pár hodinami jsme tu se dvěma bojovali, tak mě napadlo, že jich tu mohlo být i víc... řeknu s omluvným úsměvem. A jsem zvyklý na mnohem horší věci, než že mě někdo na moment vymrští do vzduchu. mrknu na ni šibalsky. Což mi připomíná... chtěl jsem trochu vyčistit město, než se půjdu podívat po zásobách. Přidáš se? jakoby nic poodejdu od okraje střechy víc ke dveřím. A kdybys chtěla, mám tu i něco s sebou, takže můžeme po zábavě posvačit. oznámím klidně.

Mávne nad tím rukou a zavrtí hlavou.Nic se neděje. Já jen nerada věci dělám... tradičně? Dopoví v otázku, protože hledá slovo, které by nejlépe popsalo její styl, i když nad tím jen zavrtí hlavou, protože spoléhá na Danovy dedukční schopnosti. Ostatně mohl by to pochopit, když evidentně už v pustině tráví nějaký ten pátek. Hodí po něm výmluvný pohled se sladkým úsměvem. Přece bych ti nezkřivila vlásek, no ni? Pošle mu vzdušný polibek a zase se šíleně zasměje, snad by jeden nevěděl, co od ní vzápětí čekat. Dojde k okraji střechy a chvíli to vypadá, že ho ani trochu neposlouchá. Ale přes rameno mu hodí pohled, který říká: To si kuř., přičemž v další chvíli seskočí dolů s rukou na stěně budovy, kdy adhesivm snižuje rychlost dopadu, aby vlastní vahou uzemnila prvního zombíka, ze kterého vytáhne botox. Potom položí pálku,rozpřáhne ruce a kolem sebe rozhodí kapičky paralyzující už takhle pomalé pohyby nemrtvých, čímž Danovi naznačí s galantním úklonem: Smím prosit?

Jakmile zaregistruju její pohled, rozhodnu se jít blíž k okraji a dívat se, spíš než skákat dolů první. Když se nahnu přes rantl, vidím jen, jak Brit se vší ladností sjíždí dolů po stěně a dopadá přímo do hordy, která během mžiku kolem ní téměř lehne. A ještě do toho přihodí úklonku. Rozesměji se a postavím se na okraj střechy. Bez velkých skrupulí se prostě převrátím dolů a padám hlavou napřed o kousek dál než Brit. Ve vzduchu se přetočím a natáhnu pěst nad sebe. V meteorickém dopadu udeřím do asfaltu přímo mezi zombíky a zpod mé pěsti vyrazí nespočet štíhlých a ostrých krystalů, které spolehlivě prošpikují vše v mém okolí. Jakmile se postavím, obalím se znovu brněním a krystaly začnou pomalu opět zajíždět do země. Dnes tančíme ve víru masa a krve! zvolám, když mi ze zad vyrazí vřechny tři krystalové ocasy. Se smíchem se vrhnu do hordy a ocasy mi zběsile cukají od jednoho nemrtvého k druhému, kteří jsou naráz drceni, sekáni a trháni ve zběsilém tanci.

Nezbývá jí, než s otevřenou pusou koukat na Danovo dílko, při kterém s nadšeným pískáním skáče a tleská. Jupí! Zakvílí a za země sebere pálku, přičemž jí začne z ruky ukapávat podivná tekutina, kterou jí potře. A naděláme spoustu papáníčka pro Brit. Ušklíbne se a jako správná taneční partnerka se nechá vést, zrcadlící jeho pohyby sem tam vykopne, jindy zase udeří, poté se sehne a zpětně zombíka praští loktem k zemi. Kterého se byť jen dotkne její pálka padne nehybně k zemi, tedy v jednu chvíli jen se zpíváním Lá, lá, lá... probíhá hordou a "hladí" hladové krky, které padají v usmrceném dominu na zem.

Slyším Brittiny projevy radosti a uvnitř mě těší, že se jí to líbí stejně jako mě. Naráz ocasy odmrštím za sebe, což nemrtvé z mojí bezprostřední blízkosti odmrští tak, abych se mohl podívat jak si vede. Jejím dotykem zombíci prostě padají k zemi, na což nevěřícně hledím do té doby, než můj zrak zkompromituje horda snažící se ožužlat mé brnění. S válečným pokřikem se na moment zapálím jasně modrým plamenem, který provází jen překvapené chrčení pálených těl. Když je kolem mě opět prostor, plameny zhasnu. Brit, sleduj tohle! křiknu na ni. Potom popadnu nejbližšího zombíka a zarazím mu ruku obrněnou krystalickým pařátem do hrudi. Jen zachroptí a pak znehybní, jak z něj čerpám energii. Když mám dost, nechám ho také shořet v modrých plamenech, ale pak už se začnu soustředit. Natáhnu ruku nad sebe. Když ji sevřu v pěst, vytrysknou z ní větve blesků jako z Teslova transformátoru a začnou ničit nemrtvé okolo mě.

Na chvíli se ve svém řádění zastaví, a proto zase pro jednou okolo sebe rozpráší kapičky, které o něco víc uvolní prostor okolo, aby se podívala, co dovede Dan. Její úsměv se roztáhne a začne se radostně smát. Jó, jen jim dej! Hustý! Zahlásí a jako můra může oči nechat na jeho pěsti, než ucítí blížící se tělo za sebou, což jí donutí rozmáchnout se vzad. Čekuj tohle. Zvolá, ale neohlíží se. Rozpřáhne se pálkou a se zombíkem odpálí homerun, přičemž do okolí vydechne oblak plynu, který jí dovolí zlikvidovat menší skupinu během několika málo minut. Potom se podívá před Dana, a prudce trhne rukou směrem ke skupinu nakažených, kterým proletí její odhozené nehty a dva se dokonce slizce odlepí na dvě poloviny. Protože ale nechce, aby byl vzduch pro Dana příliš otrávený, nechá si pro sebe větší rozprašování jedů a místo toho zemí pošle pár plynných výbuchů kus od nich, přičemž se vyzývavě s úšklebkem podívá na Dana. Tentokrát je pořádně hořlavej. Poví vyzývavě.

Po Brittině zvolání přestanu vypouštět blesky a jen si držím hordu od těla, zatímco sleduji, co mi chce ukázat. Věnuji jí jemný potlesk po ukázkovém homerunu zombie hlavou a totálně si mě získá dštěním temnoty a smrti. Nemrtví padají jako mouchy. A ještě se pak blýskne svižným útokem, který přímo přede mnou rozpůlí těla skupinky. To mě donutí se vítězoslavně zasmát. Po výbuchu plynu mi ani nemusela nic říkat. Jdem na to bejby! teatrálně si pokrčím pravou ruku na hrudi a pak ji prudce natáhnu. V tom pohybu ještě navíc lusknu prsty. Tření krystalů a troška dodané energie způsobí jiskru, která zapálí hořlavé plyny v hordě, které vybuchnou a se vší explozivní krásou usmaží velkou porci lačnícího davu. V mžiku přiskočím k Brit. To bylo skvělý kombo... pochválím jí taktiku. Ale teď sleduj tohle... Zvýším růst krystalů svého brnění a proměním se v modravého démona se čtyřmi pažemi. Neváhám a klesnu na všech šest, přičemž z otevřené tlamy helmy se začne v mocném proudu valit sloupec ohně, který škvaří už tak dost prořídlé zbytky někdejšího obyvatelstva.