Okolie Stockholmu

Územie poznačené zkazou a virom, tak ako každé. Je kúsok za mestom, vidno odtiaľto posledné zvyšky vyšších budov, avšak veľmi nejasne.

Netrvalo to ani půl minutky a já i má nová budoucí uctívačka se vzneseme před vchod do mého tajného úkrytu. Celou dobu byla v bezvědomí, takže mi přišlo zbytečné dávat ji pásku přes oči. To by si totiž pak mohla myslet, že jsem ji unesla nebo tak. Můj úkryt je vcelku rozsáhlý, je zde hodně pokojů, plno laboratoří a tak podobně.. pravděpodobně to kdysi bývalo působiště lidí, kteří bojovali s nákazou. Když jsem tady přišla já, už tady nebyl nikdo živý, takže jsem si to tady pěkně vyčistila a upravila podle svého. V největší místnosti jsem si vytvořila svůj trůn, do kterého se teď usadím. Ještě před tím, ale položím tu křehoučkou dívku na pár dek a vyčkám dokud se neprobudí, abychom se mohly seznámit a vyřešit různé podobné formality. Usadím se tedy a čekám dokud se neprobudí, přičemž ji upřeně sleduju a popíjím u toho nejlepší víno, které jsem široko daleko mohla sehnat.

Sotvá vnímala celý presun. Čoby presun! Celé diane. Sotva počula ich hlasy a absolútne vôbec ju to nezaujímalo. Alebo aj áno, len už sa jej nechcelo sústrediť. Zavrela oči.
Nikdy nikomu never.
Pravda...
Napriek tomu si dopriala krátky spánok. Tak krátky, že teraz ležala ktovie kde. Pomaly oddychovala, ani sa nepohla. Ani v momente, keď pomaly roztvorila oči. Rozlepila dlhé riasy a videla okraj deky a prameň modrých vlasov.
A nohy. Sama sebe venovala chvíľku na zhodnotenie situácie a došla na nič. Povzdych. "Bože..to už som mŕtva...?" Bol to akýsi povzdych s nádychom pobavenia, vlastne to len akosi pošepkala, keď párkrát zažmurkala a konečne sa uráčila aspoň posadiť.
Posadiť sa tak, že sa jej jemne zatočil svet a deka z dievčatka skĺzla. Lenže to bolo to najmenej, oveľa viac ju zarazila osoba. Ktorej pohľad bol... zvláštny? Nevydala ani hlásku, nepohla ani svalom.
A aj bez toho, aby si ju premerala, videla pred sebou krásnu ženu, tak krásnu až sa musela pousmiať. Vhodná reakcia by bola sánka na zemi, iste. Lenže toto nie je animák a Lilith nie je kreslená postavička. Takže sa len krátko pousmiala a hneď na to si obzrela miesto, kde bola.
A zdalo sa, že sú tu len ony....

Už se zvedla a já ji nepřestávám sledovat a ani se pomalu nehnu.. jsem pomalu jako socha, jen sem tam mrknu očima. I přes to, že větu pouze špitla, tak jsem si z útržků, které jsem stihla slyšet domyslela co přesně řekla.. zatím ji ale neodpovídám a stále na ni jen civím. Při tom, když se modrovláska rozhlíží po místnosti, mám nutkání k ní promluvit.. ,,Prohlížíš si nebe místo toho, aby ses dívala na svou Bohyni?" zeptám se ji s vážným výrazem ve tváři, jako kdybych ji chtěla na místě nechat popravit.. jenomže koho bych tady potom měla? Sama už být nechci.. samotnou mě tento svět nebaví. Tak dlouho jsem nebyla ve styku s nějakou osobou, natož člověkem.. ,,Nuže.. poklekni přede mnou a budeme dělat že se nic nestalo" dořeknu a hned potom se lehce, ale opravdu jen lehoulince usměju.. ona to ale z takové dálky nemá asi možnost ani vidět.

Takže je to pravda. Že krásní ľudia nemajú chybu vonkajšiu, ale vnútornú, huh. Vytočila tvár dohora, privrela oči a opäť ich otvorila, dúfajúc, že tentokrát závrat odišla. Podoprúc sa rukami sa zľahka posadila, vlasy jej padli do tváre a nijak zvlášť sa netrápila tým, že mohla byť v potencionálnom nebezpečí. Vôbec nie.. Či?
Z pier jej unikol krátky smiech. Krátky, dutý. Cítila na sebe pohľad, počula slová. A napadlo jej len to, že Kráska má akýsi problém. Otočila sa. Naklonila hlávku do strany. Drzosť samotná, že? Vykrútila kútik pier nahor, prešla ju pohľadom. Od cípov šiat, cez delikátny krk až k obočiu. Očiam. Jazvám. A ani sa nad nimi nepozastavila. Nie, nie.
Bola prekrásna. Možno i viac ako to.
Nuže, zahrajme si teda tú hru.
Zdvihla sa, rana ju zaštípala. Nedbajúc, vykročila. Rozniesla sa ozvena niekoľkých pomalých krokov. Šla akoby jej patrila Zem. Svet. Dívala sa Bohyni priamo do očí, dominánt zdôraznených jazvami.
Úškrn preniesla do malého úsmevu. Uvoľnená, nestarajúca sa. Neponáhľala sa. Krok za krokom, dokým nebola dostatočne blízko. Čierny sveter jej skĺzol z pliec a plece jemnučko pulzovalo. Báž sa? Kdeže.
Nuže, pristúpne na túto patetickú hru.
Zdvihla ruku, priložila ju k hrudi a poklakla. Nedívala sa nahor. Skrčila koleno, klesla na zem, zranenú ruku nechala visieť a cez mihalnice sa dívala na prach.
Všetko bez slova.

Pff.. takhle bezduše si mě projíždět pohledem.. pomyslím si, i když jsem to prvně chtěla říct nahlas.. Ano překrásná, ještě aby ne, když jsem přeci bohyně.. Když se zvedla a začala se přibližovat, na tváři se mi začal tvarovat úsměv. Úsměv jen pro ni ať už se dívá nebo ne. Jenomže klesl, když jsem viděla jakým způsobem jde.. tohle je má zem, ne její jak se jen opovažuje vykračovat si takto drze.. Když už je asi dva metry ode mě, zastaví se a dokonce si i klekla, což jsem tak rychle nečekala. Možná teď vypadám trošku rozpačitě, ale trvá to asi dvě sekundy a potom zase můj pohled zvážní. Na chvíli zavřu oči a přemýšlím.. následně je otevřu a spustím.. ,,Povstaň ted, buď mou oddanou služebnicí a přistup blíže ke mně.." dořeknu a usměju se, protože na ni použiju svou sílu.. udělám ji těžkou, nebude moci vstát ani se nijak pohnout.. je teď doslova paralyzovaná a jsem celá natěšená na to, jak bude krásná modrovláska reagovat.

Každý jeden pohyb. Každá jedna zmena. Nie že by nevidela. Ba naopak. Očká vnímali zmenu. Všetkú a mala sto chutí sa pobavene uškrnúť. Lenže ústami jej ani nemyklo, udržiaval slabý úsmev. Poloúsmev, ktorý vyjadroval nič. Ľahký, ľahostajný.
Lenže prečo by nepoklakla? Nestojí jej to za to. Bola to maličkosť a predsa len, prečo nespraviť Bohyni radosť, že. Cez dlhé mihalnice vzhliadla nahor. Na prekvapenú tvár a pohľad opäť klesol. Možnože sa smiala v duchu, možnože si len povedala, že je to otrava.
A tak čakala. Čakala na ďalšie diane, ďalšiu scénu. Ďalší akt? Dostalo sa jej vŠak povelu. Dosť možno je to akési povolenie, hah.
Ako sa vôbec volá Bohyňa, ktorú má vraj uctievať?
Stále nemá. Stále bez slova. A čo potom? Začala sa zdvíhať na nohy. Bola by sa na ne zdvihla. Lenže akonáhle sa koleno oddialo od zeme, pocítila náhlu tiaž. Neklesla, nie. Vôbec nie.
Priam ju hodilo o zem. Zaťala ruku v päsť, opierala sa o špinu a zopierala sa tomu, čo ju ťahalo nadol. ZvraŠtila obočie a vyšiel z nej prekvapený výdych. Zistiac, že kľaciac je najnižšie poloha, v ktorej jej nehrozí neskutočný nápor, ostala.
Ostala tak. Kľačiac. Možno mala vypadnúť.
Zdvihla pohľad, kamienky sa jej zarývali do hániek.
Zdvihla pohľad. Snáď to nerobí ona...
Usmievala sa.
Lilith sa mračila.
Presuň sa vzad. Do bezpečia. Zmizni....
Mohla by. S ľahkosťou. Lenže ostala. "Prečo by Bohyňa chcela, aby sa k nej približovalo obyčajné ľudské stvorenie?" Ach, áno. Nemá si boŽské stvorenie držať od ľudí odstup? Od tých podradných stvorení!

,,Ale co ten zamračený pohled.. takhle ty se na mě míníš tvářit?" reaguju na její zamračenou tvář..že by ji snad vadilo to, že se nemůže pohnout? Ale to přeci snad ne.. když už si poklekla proč by tak na chvíli nemohla zůstat.. ,,Protože, ..." odmlknu se a následně dokončím větu, kterou jsem začala ,,mám ráda něčí společnost.."
Jakmile dořeknu větu, zvednu se ze svého trůnu a mířím k ní.. pomalými krůčky se přibližuju dokud nedojdu k ní.. jsem teď od ní asi 30 centimetrů. Prvně se dívám rovně před sebe a potom skloním hlavu na ni. Stále ji nechávám cítit se tak těžce.. musí to být asi nepříjemné, ale já to naštěstí pociťovat nemusím.
Natáhnu ruku a položím ji na její hlavu, následně ji pohladím její modré vlásky. Ruku dám zase podél svého těla.. nadechnu se a zhluboka vydechnu. Dívka se začne vznášet.. ovládám její tělo a vynesu ji tak, ať je tváří ve stejné výšce jako je tvář má.. nic ale neříkám a pouze se usmívám.

"Ts.." Citoslovce. Viac nepovedala, nakoľko ani nemala čo. Privrela oči, otvorila ich. Pokojný dych a minimum možností. Nielenže sa nemohla zdvihnúť, ale ani v tej "pohodlnej" polohe to nebolo ktovieaké. Vôbec nie. Rana ju štípala a pustupne sa opäť roztvorila, obväz začal vsakovať vytekajúcu krv a dievčina radšej zatla zúbky.
Vydržať to. Možno to bude len chvíľka, že? Uvoľnila obočie, napriek tomu, že mračenie sa jej stále chcelo vraciať na tvár. A prestala odporovať tomu, čo nemohla vidieť.
Len počula kroky. Videla špičky topánok a cíp šiat. Čakajúc, čo sa bude diať, takmer nedýchala. Kecy! Kedykoľvek mohla uniknúť, kedykoľvek by sa mohli zničiť navzájom. Lenže kde by bola sranda?
Ruka sa jej jemne triasla, jemnučko. Málinko. Nevenovala tomu pozornosť. Ani tomu pohladeniu, ktoré niečo asi znamenalo a dosť možno nič. bola by sa ošila, ak by nenastala zmena.
Proti jej vôli. Bez toho, aby pre to čokoľvek spravila sa začala vznášať. Tvárou tvár Bohyni, ktorá bola bez mena. Zatiaľ.
Teraz by bolo vhodné sa tváriť vystrašenie, že? Ako myška lapená v pasti. A predsa sa len drzo dívala do tváre onej prekrásnej ženy. Len tak. S prázdnym úsmevom. Opätovaný, samozrejme.
"Tak nech je tak, budem spoločnosť. Lenže komu robím spoločnosť? Bohyni bez mena?"

Vidím že je v bolestech.. dosti pravděpodobně je to kvůli té ruky, kterou má obvázanou. Obvaz je už prosáklý krví a potřeboval by vyměnit.. ale to snad není moje práce ne? Nejsem ničí služebná pff..
Když řekla, že bude má společnost očka se mi na chvíli rozzářily.. pak to ale pokazila její otázka ta mě trošku rozhodila.. během chvilky jsem se ale uklidnila.. nebudu dělat hned rozruch. ,,Emmm.. jmenuji se.. Kaguya" doslova vykoktám tu větu. Pak se ale naopak suverénně zeptám já: ,,A jaké je jméno mé nové podřadné společnosti?" přičemž ji uvolním a pustím na zem přičemž pravděpodobně spadne, když před tím byla ve vzduchu a tohle čekat nemohla. Já se během toho otočím a mířím do místnosti, kde mám velikánskou koupel. Napuštěna je již dopředu. Během chůze si povolím šaty, které ze mě volně spadnou na zem a já pokračuji v chůzi ve své celé kráse. Na moment se zastavím a podívám se přes rameno na ni.. "Přidáš se?" přičemž se pousměju a mrknu na ni jedním očkem.

Musela sa zasmiať nad tým...
Tým..
Čo to bolo? Ten moment, keď sa Bohyňa stala obyčajným človekom, ktorý sa zamotal v odpovedi, alebo skôr v otázke. Lenže antický bohovia boli predsa takmer ľudia. Len nesmrteľní, mocní. A ľudský. Smiech jej však dlho nevydržal, nakoľko nečakane spadla na zem a vydala akýsi vyrazený dych. Super. Nielenže si musí vymeniť obväz niečím, čo nemá, ale ešte si ranu aj vyváľa v špine.
A napriek tomu sa jemne uškŕňala a slabý smiech sa odrazil od stien. "Kaguya.." Meno zopakovala. Potichu. Pre seba. Ako keby snáď zopakovaním jej mena na svojom jazyku ju mohla ochutnať.
Chvíľku ležala. Pokrčila nohy... A ležala, dívajúc sa do stropu. V ruke jej pulzovalo a cítila, že sa krv rinie von. Že obväz už nesal a bolo to lepkavé. Privrela očká, schladila ranu, zastavila krvácanie. Na chvíľku.
"Lilith," odvetila jednoducho. Ignorujúc fakt, že ju nazvala podradnou, bolo to na smiech. Hahaha. Dievčina sa pomaly zdvihla. Opatrne. Svoje meno jej zdelila len tak, bez dlhých viet. Meno babylonskej bohyne búrok, že.
Stihla sa zdvihnúť len do sedu. Zdvihla len obočie. Zahryzla si do pery a pozorovala bledý chrbát. Špirály hnedých vlasov. Kontrast. Obraz, ktorý sa jej vpaľoval do pamäte. A nemohla od nej odtrhnúť priezračné očká.
Snáď preto, že by to bol hriech.
Šaty šuchli na zem a... A čo? Neodvrátila pohľad ani  keď sa obrátila. A úškrn na malej tváričke sa rozšíril. Myslí to vážne? Čakala, že jej povie niečo ako "umy mi chrbát" alebo niečo také. "Je to rozkaz alebo povolenie?" Pomaly vstala, sveter jej skĺzol z útlych pliec a nechala ho spadnúť na zem. Šla k Bohyni, so syčaním si dávala dole obväz. Vyzeralo to.. Otrasne.
Ako chyba na bielom plátne.
Stála pri nej, vedľa nej a bez ostychu si ju prehliadla, neskrývajúc svoju fascináciu.

,,Chmm takže Lilith.." řeknu si tak potišeji, ale je možné že to mohla slyšet na tom ale nesejde.. rozkaz nebo povolení? zasměju se nad její otázkou vcelku nahlas, pak přejde smích do pouhého úsměvu, když vidím, že už se stihla svléci taky a přišla ke mně. Pohladím ji její modré vlásky.. ,,Řekněme že obojí.. přeci nemůžu chtít, aby byla má.. vcelku pěkňoučká poddaná takhle ušpiněná " řeknu stále s úsměvem na rtech přičemž si její odhalené tělo rychle projedu očima.. ještě před tím, než zamířím do koupele, ukážu rukou na levou stranu ode mě.. je tam lékárnička, kde určitě bude nějaký obvaz a léky na utlumení bolesti. Pak už tedy pokračuji do koupele. Prvně zkusím jaká je voda na dotek.. příjemně teplá, takže už nezbývá nic jiného než si vlézt dovnitř, což taky samozřejmě udělám.

Hodila na ňu krátky pohľad, keď začula svoje meno z jej pier. Len také tiché. Takmer nič.
A možno by sa mala zamračiť alebo aspoň sa počudovať pri hlasnom smiechu. Taký, ktorý ňou prebehol ako nemalé prekvapenie.
Cítila sa ako malé dieťa. Malý fagan. Mykla sebou, hoc ruku nezhodila. Len so sebou mykla. Ošila, skrčiac obočie, majúc ruku na vlasoch. A akonáhle ju prestala hladkať, prešla si cez ne prstami. Odhrnula z tváre. "Mhm, to je od vás štedré." Vypustila to len tak. Do vetra. Takú zbytočnú poznámku, očami sledujúc smer, ktorý ukazovala. Bez čakania sa tam vydala. Po očku sledujúc onú ženu, ako inak, že.
Možno preto že bola ohúrená.
Možno preto, že premýšľala na útokom.
A možno len nad únikom.
Otvorila s rachotom otvorila lekárničku, vybrala dezinfekciu a obväz a spravila, čo bolo treba. So sprievodom zatnutých zubov a syčania. Privretých očí.
Odporne to štípalo.
Tak že chvíľu len stála, zaryvajúc nechty do stolu. "Krista...."
Zaviazala obväz, otočila sa.
A dívala sa na bledé telo ponorené vo vode. Pery sa skrútili do úsmevu, ako si dávala dole tielko, topánky. Nohavice. Všetko...
Odhaliac...
Všetko.
Drobné jazvy na stehne, okrúhle značky na chodidle. Poškodené biele plátno chrbta. Všetko, čo na tváričke nebolo.
(A musela sa premáhať, aby nespadla pri vyzliekaní sa jednou rukou.)
Postavila sa na okraj vane a strčila do vody prst. Špičku nohy. A ako do vody pomaly ponorila svoje drobné telíčko, voda s cinkotom pretekala, kvapkajúc na zem.
Poranenú ruku nechala nad vodou.
Nachvíľku prižmúrila oči, dívajúc sa na vodnú hladinu. Dívajúc sa na odraz Kaguyi. "Ako dlho už ste sama...?" Položila otázku. Zadívala sa priamo na ňu.