Kodaň - městské ostrovy

Souostroví, na kterém se rozkládá hlavní město Dánska. Před nákazou byly všechny mosty funkční, nyní jich už zbylo jen pár. Z ostatních zůstala jen torza. S kdysi majestátním přístavem, spoustou různých domů a královským palácem by ale mohlo pořád fungovat jako normální město.

Na obzoru zahlédnu siluetu města. V duchu zajásám, že se mi povedlo udržet přesný směr, ve kterém jsem vyrazil. Kompas je opravdu úžasná věc, když člověk nemá navigační schopnosti. Doběhnu do přístavu, kde se odrazím od vodní hladiny ve spršce tříště, přičemž dosednu na přístavní molo. Tak... Kde by mě tak Awie měla hledat. Zůstat v přístavu by bylo moc snadné. Hmmm... Královský palác! Tam se staví, i kdyby nechtěla. Zachechtám se. Soustředím energii do chodidel. Přikrčím se a odrazím do vzduchu směrem k nejbližšímu drátu vedení elektřiny. Sklouznu se po něm. Takto, s pár přeskoky po bleskosvodech, se dostanu přímo k paláci. Seskočím z kabelu přímo na balkon nade dveře před ozdobné sloupořadí. Zruším krystalové brnění, sundám si batoh a uvelebím se na zábradlí. Jako vždy je tu podezřele klid. Co nevidět se začnou rojit v hordě. Awie, měla bys pospíchat. řeknu si v duchu.

Jakmile dorazím do města, už tolik nespěchám. Koneckonců už mi nehrozí, že bych kvůli stmívání zabloudila, Kodaň minula a skončila bůh ví kde. Kdysi by mě tohle místo lákalo jako turistku, nicméně po téhle apokalypse jsem už viděla tolik, že mě zdevastovaná dánská architektura ani přinejmenším nezajímá. Nepolevuji v opatrnosti, ale ve výsledku to ani není potřeba. Narazím jen na jediného osamělého zombíka, kterého se hravě zbavím. Zhluboka se nadechnu a na jeden zátah dosprintuji až k paláci. Dan už tam čeká, ležérně a v klidu, ostatně jako vždycky. Vypadá, že vcelku dlouho... Spíš jenom předstírá, jak už se tady nudí. Aby bylo vidět, jak má navrch. Domyslím si a rozpustile se zašklebím. No vida, říkala jsem si, že budeš tady. Prohlásím zdánlivě ledabylým tónem, jako kdybych se celou dobu nebála, že tady vlastně vůbec nebude a nechá mě napospas dánským nemrtvým. No jo, ne každému to schopnosti tak usnadňují, někteří z nás se holt musí trochu snažit. Odhrnu si vlasy z oroseného čela. Odrazím se od země, trochu si pomůžu zvukovou vlnou a s rozpaženýma rukama přistanu rádoby elegantně ve stoje na zábradlí, jen kousek od místa, kde sedí. Maličko zavrávorám, ale rovnováhu udržím. No, myslím, že dneska už mám cestování vážně dost. Měli bychom si kapku odpočinout. Nevím jak ty, ale já to celkem potřebuju. A stavět stan se mi moc nechce... Co kdybychom... načnu větu a zálibně se podívám do nejbližšího okna sídla královské rodiny... se podívali dovnitř? Navrhnu a sleduji Danovu reakci. Budou mít určitě měkkoučeké postele, žádná písčitá pláž, nebo ty moje deky na zemi ve sklepě, kde jsem spala poslední dva měsíce... Budou tam opravdový peřiny... přemlouvám ho.

Uchechtnu se. Děláš pokroky, to se musí nechat. Čekal jsem sotva pár minut. Pak se otočím k balkonovým dveřím. Sám jsem ti to chtěl navrhnout, ale opevnit tenhle kolos se mi fakt nechce. Jedna ložnice toť vše. domluvím, přičemž sesednu ze zábradlí na balkon, popadnu věci, se kterými jsem přišel a rozšafně otevřu do pokoje.

Tvářím se, jako že je mi to vcelku jedno, ale stejně mám z Danovy pochvaly radost. Neváhám, seskočím ze zábradlí na balkon a pokračuji dovnitř. Nemám tušení, komu zrovna tahle ložnice patřila. Samotná královna by měla asi o něco větší a honosnější, ale i tak je to hodně luxusní místnost. Je laděná do zelena, nechybí v ní obrovská postel ani sedací nábytek. Vyzuji si špinavé boty, abych nepoškodila měkký bílý koberec. Sundám si batoh ze zad a trochu se protáhnu. Není nijak zvlášť těžký, ale přeci jenom mě po dlouhém běhu začíná bolet celé tělo. Jo, tak tohle bych si nechala líbit. Položím si věci do kouta a dám se do průzkumu. Z ložnice vedou dvoje dveře. Otevřu první, vedou na liduprázdnou chodbu plnou květináčů s uvadlými květinami. Druhá do velké koupelny. Já vím, že jsi chtěl jen jednu ložnici... Ale koupelna se počítá taky, ne? Docela bych si dala sprchu. Nebo koupel. Nebo oboje. Zasměju se. Vyhlídka na pohodlně strávený večer i noc mě zbavila všech starostí, které mě trápily ještě pře minutkou.

Také se na balkonu zuji. Batoh ledabyle hodím do kouta, kde se zrovna nenachází žádná ozdoba pokoje. Koupelna je přece součást ložnice ne? Taky bych si dal sprchu... Pokud ovšem ještě teče voda. zkusím bliknout vypínačem. Pokoj se vzápětí rozzáří honosným lustrem na stropě. Proud jde. Body pro mě. uvolněně si oddychnu. Palác má asi vlastní zdroj, takže všechno by mělo šlapat. shodím ze sebe tričko, abych se pořádně uvolnil po běhu k moři a na něm. Pak, pro klid duše, zavřu dveře na chodbu. Pokryji si ruku krystaly. Tu pak položím na dveře, které jím rovnoměrně porostou. Zabezpečení prozatím hotovo. oznámím Awie.

Á, výborně. Zhodnotím Danovo zabezpečení. Ať je pokoj sebehezčí, krystaly pokryté dveře vypadají lépe, než cokoliv jiného v paláci. Zálibně se usměju. Těžko říct. Bojlery budou určitě plné, dneska se umyjeme. Otázkou je, jestli do nich přiteče další voda. Pro jistotu si jdu svoje slova ověřit. Dneska mám ale očividně vážně štěstí, protože voda vážně teče. S vodou problém nebude... oznámím z koupelny Danovi. A teď, jestli ti to nevadí, mě omluv.Dodám a zabouchnu dveře do koupelny, než se stihne vyjádřit. Smůla. Dáma má přednost. Rozsvítím světlo a svléknu se. Nejdřív na sebe pustím horkou vodu ze sprchy. To je úžasný... Bleskne mi hlavou. Ani mi nedošlo, jak rychle jsem si odvykla od činností, které byly kdysi úplně normální. Po tom, co jsem se měsíce myla jenom studenou vodou, mi tohle vážně připadá jako ráj. Potom si napustím horkou vanu, plnou až po okraj. Neměla bys takhle plýtvat vodou, je apokalypsa... Ale co. Jeden hezkej večer si zasloužím. Rozhodnu se a přidám si do vany pěnu. Spoustu pěny. Vlezu do vody, slastně přivřu oči a celá se potopím. Když se vynořím, cítím se tak šťastně, že si začnu zpívat A Love Like War od All Time Low. Po první sloce mi dojde, že Dan to může slyšet... To je fuk. Přinejhorším ohluchne. Smůla... Z vany vylezu až po půl hodině, když voda začíná chladnout. Vytáhnu špunt a zabalím se do ručníku. Voda ze mě kape na podlahu, ale s nějakým vytíráním se neobtěžuju. Vezmu do ruky špinavé oblečení a dojde mi, že bych ho měla vyprat. Pračku ale v koupelně nevidím, někde tady asi měli prádelnu, kterou by asi bylo riskantní hledat. Hodím tedy oblečení odmočit do umyvadla a slíbím si, že ho vyperu zítra ráno. V ručníku se vrátím zpět do ložnice a oznámím Danovi: Koupelna je volná. Máš volné pole působnosti. Jestli chceš něco vyprat, hoď to do umyvadla, já se o to pak postarám. Zhruba po hodině. Čekal míň, než jsem si myslela. Jsem na něj vlastně hodná... pousměju se jen tak sama pro sebe. Chci si sáhnout do batohu pro něco na sebe, ale nakonec dostanu lepší nápad. Otevřu jednu ze skříní a výběr oblečení v ní mě úplně zarazí. Soudě dle velikosti patřilo ženě o dost vyšší, než jsem já, ale to je fuk. Je apokalypsa, nebudu vybíravá. Shodím ze sebe ručník a obleču si černou noční košili. Ách, to je den. Sednu si do křesla, nohy opřu o stolek... S úsměvem na tváři čekám, než svou hygienu dokončí Dan.

Jakmile Awie vyjde ven, okamžitě zapluji do koupelny. Při vstupu si všimnu, že špinavé oblečení nechala v umyvadle, tak následuji jejího příkladu. To moje stejně nejspíš nevypere, ale co... Lepší, než aby se to tu válelo... Svlečený vejdu do sprchy a nechám se laskat horkou vodou. Jak je to dlouho? Půl roku? Osm měsíců? Už ani nepočítám dny cest. Kdo se stará, čas je teď stejně na nic. Pomalu se oplachuji vodou, jejíž pára pomalu vyplní celý prostor koupelny. Snad se Pepa vrátí brzy... na moment mě zachvátí starostlivé myšlenky, které ale hned zaplaším vědomím, že Pepa je prostě Pepa. Jak ten by to mohl nezvládnout? Procestovali jsme skoro celou Evropu s ničím. pousměji se. Ve sprše jsem naložený nejmíň hodinu. Když konečně vylezu, dojde mi, že Awie si vzala jediný viditelný ručník v místnosti. Na chvíli se zaleknu, že se nebudu mít čím utřít, ale hned na to pootvírám pár skříněk, ve kterých osušky shodou okolností jsou. Blaženě si rozdírám kůži froté ručníkem, který si nechám kolem pasu, když z koupelny vyjdu. Ta horká voda člověku začne chybět... prohodím, když nonšalantně projdu okolo spoře oděné Awie ke svým věcem, odkud vytáhnu jedny trenky.

Zvuk tekoucí vody přicházející z koupelny mě tak trochu uspí a hlava mi klesne na rameno. Probudí mě až jemný skřípot otevíraných dveří. Prudce zamrkám. Po chvíli mi dojde, že teď už si můžu dovolit usínat vcelku bez obav, protože krystaly všechno jistí. Jemně zívnu a rozhlédnu se. Spatřím Dana, za kterým se z koupelny valí hromada páry. Vypadá to skoro jako nějaký filmový efekt. Nechtěla bych platit zdejší účet za vodu... konstatuji suše. Větší ručník už nebyl, nebo máš jenom zase potřebu se předvádět se svou postavou? rýpnu si do Dana trošku. Sundám nohy ze stolu a jdu pootevřít okno, aby tady uvnitř nebylo moc vlhko.

Odfrknu si pobaveně. Já jsem ten, kdo se předvádí? pokynu rukou k jejímu outfitu. Já se možná producíruju, ale aspoň nemám potřebu nosit extra ložní prádlo... svižně si obléknu spodky. Pak dojdu ke dveřím na balkon a bos vyjdu ven. Pod palácem se začalo štosovat pár zombíků. Ráno budeme možná mít hosty. poznamenám, zatímco si obrním pravačku a postřílím příchozí krystalickými jehlami. Vejdu opět dovnitř a brnění zruším.

Tohle je královský palác, ne? Můžu si klidně hrát na princeznu v noční košili. Už je to dlouho, co jsem najednou viděla postel a sprchu pohromadě... přičemž když to bylo naposled, na sprcha stejně nefungovala. Zaškaredím se. A nehledě na to... radši budu nosit "extra ložní prádlo", než abych si tady vykračovala jen ve spodním prádle či v ručníku... po tvém vzoru. Vykloním se z okna a podívám se, kolik jich tam je. Je to zvláštní. Jak myslíš, že je možné, že se neustále stahují k nám? Cítí nás snad? Zeptám se Dana. Třeba už nad tím někdy uvažoval.

Ano, cítí. Voníme jim stejně jako lidi. sednu si na rozložitou postel s nebesy. To nám usnadňuje jejich lov. Nemusíme je hledat. Vždycky přilezou za vidinou jídla. Položím se na přikrývky. Apropos, nemůžu za to, že se až tak nestydím. Navíc, tam venku je zombie apokalypsa a jim je stejně jedno, jestli si mě budou ke sváče muset loupat nebo ne. Navíc, pozabíjet je můžu stejně tak oblečený i nahý. odfrknu si pobaveně.

Normální lidi pronásledují taky? Aha... Nediv se. Už věky jsem nikoho nepotkala. Ani normálního, ani znovuzrozeného člověka. Ty a Pepa jste byli první po hodně dlouhé době. Řeknu. Jo, nemusíš mi nic vysvětlovat, já to chápu. Jen prostě... překvapuje mě to. Nic víc. Je jedno, kolik zombie po mě jde, ale vždycky bych se jim ráda postavila ve stavu, kdy mám něco na sobě. Klidně si s těmi co zítra ráno přijdou, bojuj nahý, mně je to fuk, alespoň se pobavím. Pousměju se té představě.

Vyprsknu smíchy. Tak takovou podívanou ti rozhodně nedopřeju. popřemýšlím. No, i když, mohl bych... přes brnění stejně není nic vidět. uchechtnu se. Pak se protáhnu, až mi párkrát lupne v zádech. Přitom mi po těle přejede pár výbojů. Stejně tak když si prokřupnu prsty na rukou.

Brnění na sobě nemůžeš mít věčně... Dodám. Trochu sebou cuknu, když vidím jiskřit Danovu kůži. Už zase tě něco nutí dávat své schopnosti najevo, nebo to vážně děláš mimovolně? Podivím se.

Teatrálně ze sebe vyrazím posměšné "Ha!" Asi bys byla překvapená, jak dlouho ho udržím na sobě. Pak se kouknu po výbojích na svém těle.Co, tohle? To se děje vždycky, když mi křupou klouby. Netuším proč, ale vypadá to dobře. pousměji se.

Ne, překvapená bych nebyla... Poslední dobou mám pocit, že už neexistuje vůbec nic, co by mě mohlo překvapit. Vrátím se do křesla a zase si položím nohy na stůl. Na té pozici je něco uklidňujícího. Prostě jako něco, co lidé běžně dělají doma v obýváku, když je nehoní žádné zombie nebo tak. Nevím, jak si představuješ "vypadat hezky". Je to svým způsobem fascinující, vypadá to impozantně... To ano. Ale svým způsobem mě to děsí. Přiznám a omluvně se usměju.

Zachichotám se. Výborně, takže účel to splňuje. Rozvalím se na prostorném letišti. No, vzhledem k tomu, že ty se určitě chystáš spát v křesle s nohama v alelujá, tímto prohlašuji postel za zabranou. prohlásím se smíchem a bleskurychle se zahrabu do peřin.

Tak na to zapomeň! Já si tak kvůli tobě budu křivit záda v křesle. Je tam dost místa pro oba. Spal jsi vedle mě na dece, tak na matraci to taky vydržíš. Vykřiknu, vystřelím z křesla jako blesk a s výskokem přistanu v posteli. Ježiš, ta je krásně měkká. Příjemná změna. Já ze spaní nekopu, neboj. Jestli tě nakopnu, bude to vědomě a naschvál. Vezmu polštář a jen tak zlehka s ním praštím Dana. To ty jsi říkal něco o jedný ložnici. Smůla, měl jsi zabezpečit dvě, měl bys pohodlí.

Trochu mě překvapí, když Awie přistane hned vedle mě. Nenechám to ale tak dlouho. Jakmile vezme polštář, úspěšně drapnu jiný a začnu se bránit protiútokem. Holt, lenost někdy člověku přináší příkoří. poznamenám, když vykryji další ránu polštářem. Stejně bychom byli zalezlí na jedné zároveň, tak k čemu dvě. chechtám se.

Marně se snažím bránit Danovým prudkým polštářovým útokům a uvolněně se směju. Už je to dlouho, co jsem měla příležitost si jen tak zablbnout. Pff Odfrknu si. To si teda fandíš. Pochybuju, že bych lezla k tobě do postele, kdybych měla svoji. Prohlásím, zatímco se se smíchem napřahuji k další ráně.

Myslel jsem před spaním, samozřejmě. místo obranného manébru se také napřáhnu k útoku. Mně je úplně jasný, že bys se radši rozvalovala ve vlastní, ale to bys pak neměla bodygárda. poznamenám v rozmachu.

No nejsem si úplně jistá, jestli bych chtěla bodyguarda, který mě mlátí... zasměju se a uhýbám před Danovým polštářem... Jedna teoretická otázka. Dostane člověk elektrošok, když se tě dotkne? Ten polštář může být celkem dobře jen izolant... zeptám se jen tak a provedu další útok, jdu Danovi po hlavě.

Nevím... skloním hlavu a vyhnu se. Chceš to snad zkoušet? zeptám se provokativně. Vedu úder polštářem svrchu. Navíc, je obecně známo, že polštáře nevedou proud. Ovšem pokud jsi spala na železe, nebo mědi... potěš pámbů. zachechtám se.

Já nevím, jsem prostě přirozeně zvědavá... co kdyby náhodou. Chci si být jistá, že mě to nebude bolet. Dodám a snažím se polštáře zasáhnout Dana do ramene. A s tím polštářem jsem to myslela jinak... Jako že nevím, jestli to kryje ten polštář, nebo jestli bych nedostala ránu ani tak. Ušklíbnu se a zalapám po dechu. Mluvit a provozovat polštářovou bitvu naráz je náročné.