Pobřeží Severního moře

Rozsáhlé pobřeží Severního Moře. Táhne se od Nizozemí přes Německo až k Dánsku.

Pohled na Dana, který dorazil na místo určení jen s nepatrným zpožděním, mě zrovna moc nepotěší. Čekala jsem delší prodlevu... ani jsem nestihla vylézt z vody. Tak jako tak, byla jsem tu dřív. Věnuji Danovi vyzývavý úsměv. Nebudu tě moc brzdit? Nerada bych byla na obtíž... Pronesu sarkasticky. Stejně se ale neubráním obdivu, který si ovšem nechávám pro sebe. Udělám pár kroků směrem ke břehu, už mám vodu sotva po kotníky. Jen zkouším vodu... je celkem únosná... to jenom kdybychom se chtěli vykoupat nebo tak... zalžu.

Při sarkastické poznámce si lehce odfrknu. Lež o vodě ale nevezmu. Spíš jsi to kapku přehnala, že? pousměji se. Neboj, s námi se to naučíš ovládat líp. I když máme rozdílné schopnosti, princip je stejný. promluvím klidně. Pak položím batoh do písku.

Možná maličko... přiznám a zčervenám. Vylezu na břeh úplně a rozhlížím se okolo sebe. Tahle pláž je krásná a nebýt zombie apokalypsy, nejspíše by byla plná turistů. Široko daleko nikoho nevidím. Ani Pepu. O kolik jsi zhruba rychlejší, než on? Zeptám se Dana... Jen orientačně... za jak dlouho s ním můžeme počítat... Zadívám se na slunce a snažím se odhadnout, kolik tak může být hodin. Nemáš hodinky nebo tak něco? Obrátím se opět na Dana.

Máme čas. Jsme oba mnohem rychlejší než on. A ví, kterým směrem má jít. Kdyby se přeci jen ztratil, dá nám znamení. Ohlédnu se na Awie. Hodinky nemám. Čas jsem nikdy příliš neřešil. poznamenám nevzrušeně. Mno... Když máme teď spoustu času a velký prostor... Co začít s posouváním limitů? navrhnu s leskem v očích.

Posouvání limitů? To nemůžu odmítnout. Jestli mi někdo může pomoci, takže rozhodně ty. Přijmu nabídku s přátelským úsměvem. Sundám si batoh, abych byla pohyblivější... položím ho k trosce čehosi, co asi kdysi bylo slunečníkem. Na mokré boty se mi lepí písek, takže si je sundám také... jen ať zatím trochu uschnou. Dám ruce v bok a vrátím se k Danovi. Takže... Jak chceš začít?

No, jednu věc jsme si vyjasnili už v Amsterdamu. Duel není dobrý nápad. uchechtnu se. Ale vzhledem k tomu, že tu máme moře, by měl efekt vyniknout. neurčitě mávnu do modravé dáli. Pak dojdu blíž k vodě. Dobře, zkus udělat takový sonický pulz, který rozčísne vodu jako čepel... navrhnu.

Hodím na Dana naštvaný pohled a přemítám, jestli neposlat sonický pulz raději směrem k němu, abych ho přesvědčila o opaku, ale nakonec tyhle vtipné myšlenky zaženu. Tak nějak tuším, že by to bylo marné. Postavím se čelem ke zvlněné hladině. Tohle by nemuselo být tak těžké. Nejdřív se pokusím o stejnou taktiku, jako když od sebe chci odtlačit pevné předměty. Nemá to ale cílený efekt, způsobím zhruba totéž, co by udělal kámen vhozený do vln. Trochu zkrátím vlnovou délku zvuku a zkusím to znova. Nejprve slabě, potom přidám na hlasitosti, ovšem ne tolik, aby byl můj hlas slyšet ve městě a přilákal nemrtvé... a konečně se mi to povede. Vítězoslavně se usměju a vesele se otočím zpět k mému osobnímu trenérovi. Co na to říkáš?

To ušlo. Vedeš si dobře. zapřemýšlím. Teď zkus na chvíli uklidnit hladinu. Jsem si jistý, že přijdeš jak na to. pousměji se a sleduji její počínání.

Rozkaz!  řeknu a z legrace zasalutuji. Začíná mě to bavit. Výzvy tohoto typu jsou nejlepším způsobem učení, jaký si dovedu představit. Trvá mi to o něco déle, než předchozí úkol. Po několika neúspěšných pokusech zjistím, že nejlepším řešením bude nechat vzduch, aby na hladinu tlačil zeshora, trochu jako akustická žehlička. Nejsem ovšem schopná udržet klid na ploše větší než dvacet čtverečních metrů. I tak je to ale vcelku úspěch. Ještě včera by mě ani nenapadlo se o něco podobného snažit. Spokojen? obrátím se na svého učitele.

Velmi dobře. usměji se. Teď něco složitějšího. Mávnu rukou, ze které vylétne krystal. Ten se zabodne do písku a vyroste z něj pevná krystalická stěna. Rozpul ji aniž bys ji zlomila, nebo bych musel zasáhnout. založím si ruce na prsou.

Přeměřím si Dana pohledem, jako kdybych chtěla říci 'Děláš si ze mě srandu? To přeci nejde...' Ale pak si vzpomenu, co tady vlastně děláme. Rozšiřujeme limity. Neumím si vůbec představit, že bych vytvořila zvukovou vlnu tak tenoučkou, aby bylo něco takového možné. Ale dobrá. Za pokus nic nedám. Nejprve ji dvakrát nebo třikrát zkusím naprázdno, úplně jiným směrem. Z počátku to není optimální, ale brzy to začne vypadat nadějně. Natočím se směrem ke stěně a tentokrát to zkouším naostro. Pokus máš jenom jeden, takže bys to neměla zkazit. Soustředěně přivřu oči a otevřu ústa. Vydávám zvuk tak vysoký, že ho ani já sama nejsem schopná slyšet... Ale očividně úspěšně. Třetí Danova výzva je splněna.

Poměrně obdivně povytáhnu obočí. Je v ní víc než se zdá... A navíc to zvládá dost rychle. Nechám rozpůlenou stěnu zmizet. Překvapila jsi mě. Zdá se, že jsi v tom vážně dobrá... Pousměji se. Ještě trocha tréninku na pohybu, a budeš odvádět stejné výkony jako jsi viděla ve městě. oddychnu si.

Sebe jsem překvapila mnohem víc, než tebe. Před pár dny by mě ani nenapadlo, že to je možné. Tohle všechno je tvá zásluha. Děkuji ti. řeknu mu a zadívám se mu do očí. Žádné poděkování ale nedokáže tohle všechno vynahradit. Ještě pár dní, jako byl tenhle... A možná se jeho slova naplní... A budu taky tak... tak... tak nadpřirozená.

Zachechtám se. Ále, akorát jsem vymyslel pár úkolů, o kterých jsem si myslel, že ti pomůžou k lepší kontrole. Ale spíš si ceň vlastní zásluhy. Ty jsi to dokázala. Poodejdu k batohu, odkud vytáhnu jednu lahev vody. Nikdy nesmíš přestat s kreativitou. Tohle tady byla jen špička ledovce. Vymysli si vlastní styl, svoje kombinace, experimentuj. Bojovnice Znovuzrozených z tebe bude co nevidět. radostně na ni mrknu a napiji se z lahve.

Jo, to ty jsi je vymyslel. A možná je fantazie přesně to, co nám dává ty limity. Pousměju se. Bojovnice Znovuzrozených... To zní nádherně. Jenomže... naneštěstí pro tebe... moje fantazie je maličko zákeřná... konstatuji s úšklebkem na rtech a hvízdnu. Nasměruji zvukovou vlnu přímo k Danově lahvi a jakmile ji oddálí od úst, trocha vody z ní vyšplíchne přímo na něj. Možná jsi mě radši neměl učit používat zvuk zrovna na vodu. Kreativita a zlomyslnost je špatná kombinace. Možná jsi mě to radši neměl učit.

Taky nad tím začínám pochybovat. poznamenám, když si otírám obličej do rukávu. Ale což. Znovuzrození mají stát při sobě. Už jen kvůli zombiím... A co teprve lovcům... můj obličej potemní. Povzdychnu si a jdu vodu zase uklidit.

Lovcům? Jakým lovcům? Co to znamená? zneklidním, když vidím jeho výraz. A ještě jedna věc... mohla bych na tebe mít jednu otázku osobnějšího rázu? Jak se ti to stalo? myslím tu proměnu. Vypadáš celkem silně a rychle... musel jsi takový být i jako normální člověk. Co se stalo, že ses nedokázal ubránit? Možná je tahle otázka trochu nevhodná, ale své zvědavosti prostě nedokážu poručit.

Dám vodu zpět a otočím se. O život před zrozením nikdo nestál. V té době byl můj život ztracený. Snažil jsem se... přežít. Pff... Je to podivné, že? Začal jsem žít, až když vše ostatní zemřelo. A umíral jsem, když vše vzkvétalo. Těsně před nákazou jsem začal víc cvičit, jen co je pravda, ale takovýhle jsem až od toho, kdy to začalo. Od té doby jsem pevný jako diamant... levou ruku si obalím ježatým brněním. A zběsilý... zvednu pravačku. Jako blesk... Začnou z ní sršet elektrické výboje. Dám ruce k sobě, dlaněmi je spojím tak jak jsou. Cítím, že mám být to, co Znovuzrození v tomhle světě znamenají. dám ruce dolů a vrátím je k normálu.

Zamyšleně poslouchám každé jeho slovo. Upřímně... Chtěla bych trochu z tvého nadšení z nového světa. Nemůžu si pomoci... vždycky jsem si přála nějakou nadpřirozenou schopnost... ale teď, když ji mám... prostě nevím, jestli ji unesu. Starý svět mi chybí... Mí přátelé... I když zrovna ti mi tohle udělali... Ale chybějí mi a chci to všechno zpátky. Svůj starý, tehdy nudný život. Povzdechnu si. Taky bych k tomu monologu ráda připojila nějakou dechberoucí ukázku schopností, ale zvuk stejně není vidět, tak na to kašlu.

Každý vidí svět jinak, to nepopírám. Pro mě to může být nebe, pro tebe peklo. Ale je to svět ve kterém žijeme. A já jsem za to rád. pousměji se. I za cenu, že z lidstva zbyl jen zlomek. Tenhle svět se nevzdává. A my jsme toho důkazem.

Není to peklo, to tím říct nechci. Vlastně... Už si celkem zvykám. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že tehdy jsem to měla radši. Tehdejší svět byl plný omezení. A teď, když si můžu dělat cokoliv, co se mi zlíbí... Tak mi došlo, že bych se klidně nechala omezovat kvůli jídlu, které není dělané na otevřeném ohni... Jo, já vím. Pořád myslím jenom na jídlo. To byl jenom takový příklad. pousměju se. Tohle čekání se mi líbí. Asi mě to všechno vážně trochu změnilo... Bývala jsem děsně netrpělivá.

To chápu. pokývnu hlavou. Pak sebou jen tak plácnu do písku a oddychnu si. Ale přes všechno, co by se mohlo dít, je tu krásně... usměji se na oblohu. Cítím, jak moje vášně pomalu utichají a nořím se do klidu.

Krásně tady je, nehodlám to popírat. Vždycky jsem milovala opuštěná místa. Jen říkám, že by to nebylo k zahození, kdyby ses z takového hezkého místa mohl vrátit někam, kde to máš rád... A ne utíkat do Dánska s kamarádem a holkou, co jsi našel ležet na zemi v obchoďáku... a věřit, že ti třeba zítra nepůjde o život. Když vidím, jaký mělo na Dana vliv plácnutí do písku, rozhodnu se ho napodobit a očekávat Pepu raději vleže. Nezdá se mi to ale tolik příjemné, jako očividně Danovi. Především bych ocenila některé výdobytky civilizace, třeba deku... Jen aby mě pod tričkem neškrábala stovka malých zrníček.

Uchechtnu se. Awie, kdo říkal, že utíkáme? Já s Pepou hledáme místo, kde bychom vytvořili bezpečný prostor pro Znovuzrozené. Jdeme na sever, protože by jich tam tolik být nemuselo. A o život nám jde dennodenně. Copak ti to ještě nedošlo? Jsme k tomu stvoření. K boji. Příroda si prostě a jednoduše našla protilátky k nákaze. Teď se musíme akorát dát dohromady. vztáhnu ruku k nebi.