Pláně západu Ukrajiny

Hele, nejde támhle Vladimír? Nebo je to jen další zombie? Co myslíš? ptám se Dana

Jako modře svítící kometa letím po obloze. Náhle však spatřím svůj cíl. Asi patnáct metrů vysoká kreatura dřepí přímo uprostřed Ukrajinských planin. Neváhám a okamžitě zamířím přímo dolů. Jakmile dosednu na nohy, zruším plameny a vzhlédnu. Přímo před sebou uvidím obra nataženého k nebi. Sbírá blesky z bouřkového mraku nad sebou. Náhle se zvedne vítr a rozprší se. Ještě než zcela zmoknu, stáhnu si batoh a položím ho do hustého keře vedle sebe, aby nepromokl úplně. Pak se vrátím na stejné místo a začnu si obra prohlížet. Vypadá vcelku jako normální člověk, až na těch patnáct metrů do výšky a jeho skoro až napůl průhledné paže, kterými právě probíhaly žíly modrého svitu. Slabě se ušklíbnu. Tohle bude přinejmenším zajímavý souboj... poznamenám pro sebe a připravím se, kdyby si mě náhodou všiml.

Cesta je namáhavá. Nekonečná. A tyhle šírošíré pláně mou náladu nijak nepozvedají. Ba naopak. Bolí mne nohy. Už pár měsíců jsme s Georgem na cestě. Raději si šetříme energii a neplýtváme k přesunu našimi schopnostmi. Kdy už, kdy už tohle skončí? Od města k městu, ty ohavný nestvůry, prázdný obchody a mrtvoly - ty se staly běžným výjevem našich zpustošených životů... Podle nápisů psaných azbukou ve městech a vesnicích jsme přibližně někde v Rusku. V geografii se moc neorientuji, však poznávání světa mne vždy lákalo. Ale nikdy jsem neprocestovala víc než svoje rodné město, Tokyo. Rty se mi zkřiví v úsměšku, při pomyšlení na tu ironii života.

Pohlédnu na George. Vypadá dost unaveně, ale se zatlými zuby jde pořád vpřed. Trochu ho nestíhám. Pak ale seberu všechnu sílu, dojdu ho a přiměji své suché koutky úsměvu. Nebýt jeho, zbláznila bych se, utopila v samotě... brrrr... nedokázala bych čelit tomuto světu sama... George mi úsměv opětuje, ale jeho oči jsou skelné a tak nějak smutně prázdné...

V tom oblohu protne pronikavé fialové světlo. Mračna zarachotí a země se zachvěje. Začíná kapat.
"Měli bychom se rychle schovat!" křičím přes dunivou symfonii potemnělého nebe.
"Co přejít kopec a ukrýt se v remízku?" ptám se George.

Vtom obr zpozorní, zavětří a jeho obrovitá hlava se natočí přímo na mne. Purpurovýma očima si mě pomalu prohlíží, přičemž stahuje dlouhé ruce z oblaků. Jakmile se jeho ruce dotknou trávy na zemi, ta vzplane. Ušklíbnu se. Ty jsi dobíjecí jako my, že? S tebou bych ale problém mít neměl. Asi... podotknu sám pro sebe. Titán zařve a na rukách se rozeběhne proti mě. Všimnu si, že má zakrnělé nohy. Proto asi jen seděl. V mžiku se vyhnu jeho dlani, která mě chtěla změnit v hořící placku. Stopy v trávě rychle uhasínají díky dešti. Otáčí se za mnou. Neváhám a pokrývám se krystalovým brněním. Znovu uhýbám před obrovskou rukou. Jen co dopadne, vyskočím na jeho předloktí a hbitě šplhám, jak zarážím drápy do jeho poloprůhledného masa. Neteče z něj ani krev. Dostanu se až k rameni, tam mě ale druhou rukou smete zpět dolů. Když seskočím, znovu se připravím. Teď ale titán jednu svou ruku úplně rozzářil fialovým světlem. Znovu po mě drapnul a znovu jsem se vyhnul, s tím rozdílem, že tráva nevzplála, ale vypařila se. Jeho obrovitá dlaň se vypálila do země. Její otisk ještě chvíli žhnul, když ji vyndal a zhasl. Tak ty budeš problém... Nechám si z kostrče vyrůst ocasy. Odrazím se z nich do vzduchu, přičemž zapálím své pěsti. Titán mě však překvapí svižným pohybem druhé ruky, kterým mě odhodí na nejbližší kámen trčící ze země. Ve sprše kamenné suti se zvednu. Rukama mi vztekle proběhne pár blesků, které se ale k mému překvapení snadno vpijí do kamene. Obr sice spěchá ke mně, lae já si prohlížím, na čem stojím. Železná ruda... Dostanu nápad. V ruce rozsvítím ohnivou houli, kterou vrhnu obrovi do očí. Výbuch ho oslepí, takže se automaticky odvrátí a já získám trochu času. Zarazím ruce do kamene a probiji skálu svou mocí. Nepřestávám, i když se kov začne tavit a vytékat z žil ven. Náhle zvednu ruce a cítím jeho tíhu. Roztavené železo se vznese s mýma rukama nad mou hlavu. Syčí dopadajícími kapkami deště. Dopřávám sám sobě chvilku údivu, že to opravdu fungovalo. pak ale ihned zformuji kov do gigantického rozžhaveného oštěpu. Ladným pohybem ruky ho pošlu titánovi doprostřed čela. Projede jím hladce. V půlce se zastaví. Obr ale ne. Jeho oči se rozeběhnou od sebe, ale on stále jde vpřed. Znovu se odrazím na ocasech a zapálím se. Dopadnu mu přímo na hlavu, zapřu se o kopí a plnou silou ho udeřím. Menší tlaková vlna provází spršku krve a mozkomíšního moku. Zarazím hořící ocasy dovnitř. Obr se roztřese a upadne. Hbitě seskočím a pozoruji hořícího giganta na zemi, jak se pomalu přestává zmítat v míru deště. Oblaka páry z plamenů ho sytí dál, takže prší čím dál víc. Za moment obr shoří. Dojdu si do křoví pro své věci. Z krystalů ocasů utvořím kapsu, do které relativně suché věci uložím. Jako poslední věc, natáhnu ruku nad hlavu. V tu chvíli do mě udeří blesk. Uvolněně si oddychnu při návratu síly. Nemám chuť se rychle přesouvat, tak jen pomalu za deště odcházím.

Letíme s Georgem jako o závod. Skrze dešťovou clonu na sebe skoro nevidíme. Ocitáme se v lesíku, který nám skýtá ochrannou klenbu...
Vidím George těžce oddychovat. Jeho oči jsou celé podlité krví. Upírá na mne prázdný a co je nejděsivější, žíznivý pohled... pohled, který jsem viděla tolikrát... "Ne!" Křičím a cloumám s ním. To nemůže být pravda! "Georgi, slyšíš mne? To jsem já, Moriko! Vzpomeň si, no tak!" Zoufale do něj hučím. Ale on mne asi nevnímá. Hledí na mne jako na kus masa. Začnu se celá klepat. Georgi, ne, tohle se nemělo stát...!
Začíná se po mně sápat. Už nemohu čekat, není čas, kostky byly vrženy...
Utíkám...
Nechávám ho daleko za sebou... kulhá... nestačí mi... naštěstí... naštěstí?
Nebe hučí čím dál víc. Přede mnou se rýsuje obrovská namodralá postava. Ta kreatura prší a blýská na všechny strany... Někdo na ni útočí. Nebo ona na něj? Za sebou v dáli vidím George. Nebo spíš další tělo bez duše lačnící po krvi. Je tohle osud nás všech? Slzy mi stékají po tváři a mísí se s deštěm...
Točí se mi hlava. Celý svět se točí. Fialový záblesk. Děsivě ohlušující tupá rána. Podlamují se mi kolena. Ztrácím svět kolem sebe. Tma.

Uslyším za sebou tupou ránu. Okamžitě se ohlédnu. Spatřím dívku ležící v trávě a za ní kulhajícího zombie. Neváhám a v mžiku jsem u ní. Rozvinu ocasy. Batoh sotva dopadne na zem, zatímco dva z mých ocasů odloučily hlavu a tělo nemrtvého od sebe. Třetím ocasem zvedám ze země dívku v bezvědomí. Dva zakrvácené ocasy lehce otřu do trávy a počkám, dokud zbytek krve nesmyje déšť. Pak s nimi dívku podepřu a ovinu, aby na ni nepršelo. Není infikovaná. hledám na jejím těle známky po zranění. Vypadá i v pořádku. Musela omdlít vyčerpáním... Povzdychnu si. Asi ji spolu s věcmi neunesu. podívám se smutně na batoh. Pak dívku položím na zem a jeden z ocasů natáhnu pro batoh. Zbylé dva zvednu nahoru a nechám z nich vyrůst dlouhé krystaly šikmo do země. V tomhle "stanu" bychom mohli přečkat, dokud se neprobudí a pak vyrazit... Nechám ocasy zmizet a posadím se naproti ležící dívce.

Stojím uprostřed pláně. Vichr mne šlehá do tváří. Dýchám překotně a srdce mám až v krku. Je za mnou. Jen pár metrů... Dožene mne! Musím běžet dál... Nemůžu. Má zatracenou výdrž. Dohání mne! Padám na zem. Vrhá se na mne. "Georgi, ne!" Drásá mi kůži. "Áááááááá!" Všude tryská krev. Moje krev. Rve mi orgány z těla. Křičím jako pominutá. Kdy tohle skončí? Kdy už, chci umřít! Pojídá mé vnitřnosti, obličej celý zakrvácený. Cítím chlad. Halí nás mlha. Necítím nic. Snažím se posbírat všechny síly, ale nemám žádné, cítím bušení svého obnaženého srdce. Vykřiknu hrůzou.

"Néééééééééé" křičím a otvírám oči. Snažím se rozdýchat ohavnou noční můru. Až po chvíli si uvědomím, kde to jsem. Cosi mne obklopuje. Jakýsi úkryt. A nejsem tu sama. Pohledem mne propichuje nějaký mladík. Barvou oblečení a vlasů skoro splývá s úkrytem. Vyděšeně na něj zírám a čekám cokoli... po všech zkušenostech vím, že tady už nemohu nikomu věřit. On, nejspíš stejně nedůvěřivě, kouká na mne...

Lehce sebou cuknu, když se dívka s křikem probudí. Nedůvěřivým pohledem se navzájem prohlížíme. Pak si náhle uvědomím, že na sobě stále mám krystalické brnění. Nemohla vědět, co jsem. Okamžitě se krystaly mé druhé kůže lehce zježí, jak se zasunou zpět. Pomalu si prohrábnu vlasy. Není ti nic? zeptám se opatrně.

"Kde je George!?" vykřiknu rozrušeně na tmavovlasého.
Rozhlédnu se s obavou na hrůzné setkání. Nikde nikdo. Pohlédnu na neznámého.
"Já... jsem asi v pořádku..." překotně odpovídám. "Kdo jsi a co jsi zač?" pronáším opatrně nespouštějíc z něj oči a couvnu o krok zpět.

George...? zopakuji tázavě. Pak lehce nakloním hlavu na stranu a seznám, že je to asi nepodstatné. Jmenuji se Dan. Vstanu. Jak můžeš vidět, jsem Znovuzrozený, což ti předpokládám došlo hned. Pro dokreslení svižně mávnu rukou okolo dómu z krystalů, na který mírumilovně dopadají kapky deště. Jsem rád, že jsem našel dalšího neproměněného člověka. Nebo jsi taky Znovuzrozená? řeknu zvědavě a popojdu ke svému batohu na zemi, přičemž na dívku neustále dávám pozor.

"Jsem Moriko... těší mne." vzpamatuji se a odpovídám. "Znovuzrozená?" upírám na Dana tázavý pohled... "S tímhle označením jsem se ještě nesetkala... Ale ano, mám jisté schopnosti..." rozmýšlím každé slovo, "něco, co by mne nikdy předtím nenapadlo, že bud mít. Já,... Jsem ráda, že nejsem divná sama," vychrlím nakonec a usměju se na něj.
"Můžu jít s tebou?" upírám na něj nesměle prosebný pohled...
Po nedávných událostech jsem pořád strašně otřesená a on se tu zjevil skoro jako pomoc z nebes... nezvládnu pokračovat sama... raději bych si tu lehla a počkala až to všechno plynoucí čas ukončí.
"A..." nadechnu se, "děkuji," pohlédnu mu do očí.
"A to, cos tady vytvořil, je úžasný!" dodávám rychle a prohlížím si zaujatě stěny přístřešku.

Pomalu z batohu vytáhnu poloprázdnou lahev vody. Poslouchám brebentící Moriko a usměji se na její lehkou zmateností. Pak mě mírně překvapí její prosba o společenství. Se soucitným úsměvem přikývnu i na její poděkování. Následně se trošku samolibě zachechtám nad její pochvalou, přičemž jí podám lahev vody. Určitě už musíš mít hroznou žízeň. poznamenám spíš pro sebe. Tohle je jen zlomek toho,
co umím já. Spíš by mě ale zajímalo, co umíš ty? pověsím do vzduchu zvídavou otázku.

S díky od něj vezmu lahev, piji hltavě. Otřu si ústa rukávem, který není o nic čistší než moje tvář, a pohlédnu do země.
"Ovládám element dřeva..." zběžně odpovídám, jakoby to bylo samozřejmé, a pohrávám si se svou vlastní špinavou tkaničkou na pravé rozdrbané botě. Koutky se mi pak nadzdvihnou v lehkém úšklebku a kolem Danových kotníků se ovinou silné kořeny a pevně zafixují jeho nohy k zemi.
Rozpustile se na něj podívám a usměji se.
"Tohle je jen zlomek toho, co umím."

Chápavě se pousměji. Všechno co uděláš se ti vždycky vrátí. Po tolika situacích bys si to měl uvědomit. Napomenu sám sebe. Ovšemže. konstatuji s úsměvem, zatímco se poněkud marně snažím vysvobodit. Jelikož se zatím nechci moc projevovat, ze zad mi vyrazí krystalický ocas, s jehož pomocí se snažím z dřevěného sevření uvolnit. Jak dlouho už cestuješ...? Vtom mi dojde jak hloupá otázka to byla. Už jsi to řekl, tak doufej, že z tebe neudělá blbce. Navenek ale dělám jakoby nic a zaobírám se svými kořenovými pouty.

Zaujatě ho pozoruji, jak se snaží vymanit z kořenů... Cosi mne na tom fascinuje. A po chvíli už přestávám vnímat okolí, ztrácím se v hlubinách své mysli... Z hloubání nekonečnou prázdnotou mne vytrhne jeho otázka. "Cco? No," pousměji se, "ve skutečnosti, o tomhle přemýšlím skoro pořád, ale zapomínám počítat dny..." zazubím se na něj. "Přijde mi to jako věčnost..." dodám po krátké odmlce s vážnější tváří, "...upřímně, štve mne, že nemám přehled o čase, že jsou jenom dny a noci plné boje o přežití," pronesu hořce, "že vůbec nevím, jestli ještě takový den plný boje o přežití po noci plné boje o přežití vůbec přijde..." Hovořím rychle a rozrušeně: "Že jsem přišla o rodinu, přátele, známé, sousedy, lidi, které jsem vídala na ulicích a vůbec o lidi, kteří se ještě neproměnili v kus chodícího masa!" vykřiknu zoufale a celá se při těch slovech klepu. Zavřu oči. Nechci na to myslet! Zblázním se! Musím myslet na teď a na následující hodinu, den... Ale ne na budoucnost! Protože, tady není žádná... Po tváři se mi skutálí slza. Rychle ji otřu hřbetem ruky a zahledím se do země. "Promiň, občas mi je z toho všeho nanic..." podívám se mu do tváře a násilně lehce zvednu koutky k úsměvu.

Povzdychnu si. Všechno zlé je k něčemu dobré. Všichni jsme zlomení. Musíme to ale využít k vyššímu cíli. Proč myslíš, že jsme se my neproměnili? vzdám šermířský souboj ocasem s tuhými kořeny a jednoduše je rozsekám ostny, které mi vyrazí z kotníků a pak zmizí zpět. Dojdu k Moriko a posadím se vedle ní. Máme od planety úkol. snažím se ji povzbudit. Najednou ale ucítím lehké dunění země. Horda nás asi našla... Svižně se zvednu. Brzy tu budou další. Můžeš zůstat tady a počkat, až je vyřídím, nebo vystoupit ven a stát se stejnou jako já a další. Máme je zničit. Očistit svět. Pak se otočím k modré, průhledné stěně. Rozhodni se rychle. prohodím přes rameno, když uvidím první přibíhající nemrtvé.

Vpíjím se do jeho slov a malinko se začervenám. Vím, že je to těžké pro všechny... jak jsi se mohla nechat unést? Jsi hloupá, Moriko, když se budeš koupat v sebelítosti! Teď se vzchop a běž!
"Ano, všichni jsme na tom špatně, ale jsme na jedné lodi..." usměju se a jdu spolu s ním čelit přicházejícím nemrtvým.

Už začínám cítit ten známý nasládlý hnilobný zápach. Otřesu se. Pomalým šouravým krokem se potácí cosi, co nejspíš bývalo hezkou ženou. Cáry dlouhých světlých vlasů halí rozmokvanou kůži, nohy jsou rozdrásané. Spěšně se podívám na Dana. On se již potýká s neméně odpornou bestií. Vtom mne sevře vlhá ruka, úlekem skoro nadskočím, ale neztratím hlavu. Pěst mi jednoduše zdřevnatí. Ze všech sil tu kreaturu udeřím do lebky. Spadne mi k nohám. Ze země vyraší šlahouny a kořeny, které kolem ní vytvoří jakýsi hrob, a připevní tak k zemi. Už se na mne vrhají další dvě. Zastavím je tak, že nechám ze země vyrůst kořeny, co se jim ovinou kolem kotníků a znemožní tak jejich další kroky. V dlaních se mi objeví dřevěná tyč a srážím další nemrtvé k zemi...
Jsem vyčerpaná. Dlouho jsem nic nejedla a cítím, že mi síly rychle ubývají. Už jich tu není moc... Ohlédnu se a vyvalím oči na Dana stojícího uprostřed kupy lidských zbytků. Neúnavně čelí dalším a dalším... Dobře, na mne jich nešlo moc... v duchu se poopravím a s novou energií se vrhám do nelítostného boje.

Propojím svůj ocas se "stanem" z krystalů, které se do něj jednoduše vpijí. Jsme tedy volní čelit hordě. Rychle si krystaly obrním celé tělo, přičemž z předloktí mi vyrazí dvě dlouhé a úzké čepele. Vidím, že Moriko si s první obětí poradila vcelku dobře, takže se beze strachu o ni vrhám do víru hordy. Při smrtícím tanci svižně rozřezávám hnijící těla, nehledě na krev, která kontrastně ulpívá na mém brnění. Po čase a vymýcení většiny hordy se podívám po Moriko. Už vypadá poměrně vyčerpaně. Není divu.
před chvílí sama omdlela ze stresu.

Potýkám se s jedním zavalitým monstrem. Snažím se ho umlátit dřevěnou tyčí. Je moc silný... Na jiné kouzlo už nemám energii. Je jich moc... Napřahuje svoje pařáty k úderům, odrážím jeho rány, ve svalech mám třes, nevydržím to dlouho, je blíž, shýbnu se a vyhnu se tak jisté ráně do hlavy, vytrhává mi tyč z dlaní, nemám sílu se s ním o ni nějak přetahovat, už jen uhýbám jeho úderům mou vlastní zbraní, nadskočím, když se mne snaží praštit do kolen, snažím se po doskoku najít stabilitu, chvilka mé nepozornosti stačí k tomu, abych schytala děsivě velikou tupou ránu do břicha, snažím se popadnout dech, sesbírám všechny síly a utíkám, zombie mi je v patách, zakopnu o nějakou větev, která patří mnohem mohutnějšímu trouchnivějícímu kmeni... Zatracený dřevo! ulevím si v duchu a zvednu oči k blížícímu se soupeři. Už se napřahuje k poslednímu úderu, ležím tu, odkryté tělo a beze zbraně, jako obětní beránek. No jasně! Ten kmen! Využiju poslední energii, přitisknu se ke kmeni, moje pokožka, vlasy, nehty i oblečení se změní v kůru toho stromu, dokonale splynu s kmenem. Snažím se nedýchat, nepohnout se, modlím se, aby mne neobjevil. Tihle jsou snad natolik hloupí, že... ujišťuji se v duchu...

Ještě Moriko nechávám samotnou zatímco se snažím hordu co nejvíc redukovat. Tančím mezi monstry, zatímco je sekám na kousky. Ve chvilce oddychu se poohlédnu znovu po spolubojovkyni. Zrovna se chytila zbytku kmene ve snaze se schovat před jedním odporně tlustým zombie. Po těle mi projede malý elektrický výboj, jak se zrychlím a během pár sekund jsem u nich. Do tlusťocha vrazím polovinu ocasu, zatímco mi ze zad vyraší dva zbylé. Pomalu ho zvednu, nedbaje na krev a všechny nechutné zbytky, které na mě momentálně dopadají, dvěma volnými ocasy též vjedu do jeho těla a tahem ho rozpoltím ve spršce nemrtvých tekutin. Moriko! Nehýbej se! křiknu na ni přes rameno. Pak se skloním na ruce a nohy. Ocasy vztyčím nad sebe. Na nich vyrostou tisíce menších krystalků. Jakmile jsou hotové, začnu ocasy zběsilým tempem kroutit dohromady. Velkými švihy uvolním krystalické jehly, které špendlí nemrtvé k zemi. Poodejdu takto víc k Moriko, abych ji neporanil.

Křečovitě se držím kmene. Slyším rychlé kroky a následné mlaskavé šplouchavé zvuky jako když se vylévá voda z balónku, vzduchem se rozline ještě odpornější zápach než doposud. Cosi těžkého dopadá s hlasitým plesknutím na zem. Dane! vydechnu v duchu. Tak už je po tý obtloustlý potvoře... ufff...
Uplynou dlouhé minuty. Vím, že Dan ještě zápasí. Ten má teda sil... a schopností... obdivně si pomyslím a v jsem vděčná, že mám právě takového společníka.
Asi je po všem... To ticho mne vytrhává z myšlenek. Zůstávám raději ještě chvíli v mimikrách a naslouchám hudbě větru prohánějícího se širými planinami...

Když skončím s poryvy jehel do hordy, jsou kopce těl pokryté travou modrých jehel. Narovnám se. Uslyším vedle sebe slabé zachroptění. Vida, jeden ještě zůstal. Dojdu k nemrtvému. Levou rukou ho zvednu do vzduchu. Je v něm pár jehel, ale stále se snaží zmítat a vymanit se z mého sevření. Napřáhnu pravačku, kterou mu vrazím do hrudi. Po ní začnou tancovat malé rudofialové blesky, jak z něj beru energii. Jakmile si vezmu kolik potřebuji, jedním z ocasů mu ulevím od hlavy. Tělo pustím na zem. Krystaly se zavlní jak je zasouvám zpět. Pak si lehce porovnám oblečení a v záplavě blyštivé modři uvidím svou krosnu. Svižně ji seberu. Za slabého kvílení větru mezi krystaly se posadím k Moriko. Je po všem. Můžeme se teď najíst. Vím, že hory mrtvol pokryté modrými jehlami nejsou zrovna nóbl restaurace, ale co se dá dělat. pousměji se a otevřu krosnu.

Podívám se na Dana vytahujícího cosi z batohu a nesměle přikývnu. Už je to dlouho, co jsem naposledy jedla, tak dlouho, že už mne hlad začal přecházet. Ale teď jsem vděčná za cokoli, co mne udrží na živu.
Usměji se. "Je mi jedno kde, ale hlavně že budeme jíst." S díky si od něj vezmu to, co mi podává. Ještě než se do toho pustím, upřu na něj zvídavé oči: "Odkud jsi? Myslím, kde jsi žil před tím?"

Vytáhnu skrovnou porci z MRE. Celou ji podám Moriko, aby se aspoň trochu najedla. Sám zůstanu u pár proužků sušeného masa. Nejsem až tak hladový, po doplnění energie jsem vcelku v pohodě. Jím, abych se po boji zklidnil. Uslyším její otázku. Střední Evropa. Nic moc extra. odpovím jakoby nic a dojím maso. Ještě si loknu vody a počkám dokud ona nedojí. Pak začnu sklízet zbytky do krosny.