Kodaň - městské ostrovy

Oddychnu si a nechám se do ramene trefit. Pak polštář hodím zpět na místo a lehnu si. Nevím, jak jsem říkal. Od proměny se mě nikdo nijak zvlášť nedotýkal, ale i tak to nevypadalo, že bych samovolně dával lidem v okolí elektrošoky. přemýšlím nahlas. Pak si vsunu ruce pod hlavu a zavřu oči.

Kapitulace? Zrovna od tebe jsem čekala větší zápal do boje. Předstíraně si povzdechnu, ačkoliv jsem vlastně ráda, protože jsem se silami úplně na dně a vydržela bych maximálně dva údery. V klidu se posadím na peřinu a oddychnu si. Všimnu si, že Dan už zavřel oči. To už chceš jít spát? ptám se zklamaně. Bitva mě sice vyčerpala, ale rozhodně ne unavila.

Možná... Možná ne... Rozjímám. Máš snad po té polštářové bitce jiný nápad? zeptám se pobaveně. Otevřu oči. I tak nepřestávám na tu chvilku relaxovat.

Lehce potřepu hlavou, abych z ní vyhnala většinu myšlenek a trochu se uklidnila, zrovna jako to dělá Dan. Tím samozřejmě nechci říct, že bych měla nějaký konkrétní nápad... Jenom se mi prostě ještě nechce jít spát. Ta horká vana a polštáře mě spíš probraly... Překřížím nohy do tureckého sedu. Takže víceméně uvítám jakýkoliv tvůj návrh, protože i kdybych si teď šla lehnout, stejně neusnu. Změřím si Dana zvědavým pohledem.

No, mně zrovna nic nenapadá... opět oči zavřu. Spíš se mi chce tady jen tak ležet a prostě... Být. Užít si tu chvilku klidu od věčného lovu. I když mě to baví sebevíc, člověk potřebuje oddych. Tím spíš, že nám jsou pořád v patách lovci... řeknu klidně.

No fajn, jak myslíš. Prohlásím klidně. Tak lež, když tě to baví. Ušklíbnu se. Když už jsme u toho... Už jednou jsem se tě ptala a nějak jsi to zamluvil. O jakých lovcích to mluvíš?

Lovci jsou lidé, kteří nás nemají zrovna v lásce. Prakticky vzato jsou to lidé s technickými vylepšeními, zatímco my máme své schopnosti. Loví nás kvůli nim. Někteří aby přežili, jiní pro zábavu a ti ostatní... ti si myslí, že když nás snědí, dostanou naše schopnosti. Odfrknu si. I když jsou to lidé, nejsou o nic lepší než všichni zombíci tam venku dohromady.

A tohle nebylo dost důležitý na to, abys mi to řekl? Že nám můžou být v patách nějací cvoci, kteří se baví vražděním či kanibalismem? Zarazím se na chvíli. Na delší dobu mě to ale z míry rozhodně nevyvede. Pořád jsem šťastná, na zdánlivě bezpečném místě a ve společnosti někoho, kdo mě asi nechce zabít. Jak málo stačí člověku ke štěstí.

Sledovali nás nejspíš už z Kyjeva... A pořád se jim nepodařilo nás úplně vypátrat, natožpak dohnat. Buď v klidu. Zítra ráno si dáš menší větší trénink v náměstí plném davů, které po tobě lační. uchechtnu se. A i kdyby nás přece dostihli, jsme znovuzrození. Oni ne. Hodím na sebe deku.

Vždycky jsem chtěla být slavná a mít velkej fanklub... povdechnu si sarkasticky a dramaticky se z tureckého sedu zhroutím na záda, skončím s hlavou kousek od Danových kolen, postel mi na odpověď jemně zavrže. Zadívám se do stropu. Neviděla bych to tak vesele. Kdyby nevěřili, že nad námi nemají navrch, tak by nás nepronásledovali, ne? Nemůžu to pořád dostat z hlavy. Ale nad nepříjemnými věcmi by se lépe uvažovalo v mém starém anti-zombie sklepě, ne v téhle pohodlné posteli, takže se to všechno snažím pustit z hlavy.

Možná věří, že mají navrch, ale nevědí to. Navíc, ty máš v plánu hned po střídmé snídani v plánu zdecimovat většinu populace tohohle ostrova. Lovce neřeš. Řeš současné problémy. Vymysli si taktiku. Cokoliv. Až věci přijdou, začnou se řešit. podotknu sebejistě. Pak se převalím na bok a podložím si hlavu jednou rukou.

Já to mám v plánu? Fakt? Kdy jsem se rozhodla? Tázavě se na Dana otočím. Já si nějak nevzpomínám, musela jsem být hodně opilá. Zašklebím se. A to s tou střídmou snídaní se mi líbí ještě míň. Ty mi neuděláš jídlo o třech chodech? Řeknu s hraným zklamáním a pokračuju v zírání do stropu.

Odfrknu si. Zapomeň, to, že jsme v paláci neznamená, že máme palácovou obsluhu. Neboj, až půjdeš na záchod, nepřitočí se k tobě žádný nemrtvý sympaťák, aby ti utřel sedínku. zachechtám se. Nezapomínej, že potřebuješ trénink. zvážním.

Já neřekla, že ji máme. Myslela jsem, že ji budu mít jen já... Mrknu na Dana. Tak nic, no. Obávám se, že to skončí spíš obráceně... Protože jestli jsem to odhadla správně, tak tvoje oblečení z dneška určitě skončilo na stejném místě, jako to moje... a ty teď čekáš, až ti ho vyperu já, trefila jsem se?

Sice jsi se trefila, ale pokud s tím budeš mít problém, nevadí mi vyprat si ho sám... Dělal jsem to tak dlouho, zvládl bych to i teď. řeknu Awie. Můžeme se tu zdržet i dýl, pokud zabezpečení odolá... Pokud ne, zabezpečíme jinou ložnici a líp. pobaveně se obrátím zpět na záda.

Když to tak vezmu, tak jste mi s Pepou vlastně v tom obchoďáku zachránili život. Možná bych ti mohla za odměnu vyprat... uchechtnu se. No, možná by nejdřív stálo za to zjistit, jak se v tomhle spí, než se tu budeš chtít usadit. Třeba to bude po všech těch nocích venku moc měkký. Pousměju se. Já bych to šla prostě zkusit. Vstanu a dojdu k vypínači. Místnost se ponoří do tmy. Trošku jsem ale podcenila svou schopnost orientace. Řekni něco. Jsem dezorientovaná, nevím, kde je postel...

Ráno se všechno ukáže. Pojď prostě spát. zasměji se. To se vážně ztratíš, jakmile zhasneš? zeptám se pobaveně. Jakmile ucítím vedle sebe pohyb na posteli, v klidu usnu.

Nesměj se mi. Neznámé prostředí... Nechci zakopnout o židli nebo tak něco. Dojdu zpět k posteli, zahrabu se do peřin, najdu polštář u nohou postele, kam jsem ho odkopla po bitce s Danem, a strčím si ho pod hlavu. Tak dobrou. Ačkoliv Dan vedle mě usne prakticky hned, já se ještě chvilku neklidně převaluju, ale nakonec se mi to taky podaří.

Před proměnou se mi sny zdály často. Po ní ale skoro vůbec. Po klidné noci procitnu těsně před úsvitem. Pomalu se posadím. Můj první pohled patří dveřím. K mému uspokojení jsou neporušené. Nikam nespěchám. Klidně vstanu z postele. Mířím na balkon. Okázale ignoruji náměstí plné nemrtvých a jejich chrčení. Jakmile se mě dotknou první paprsky letního slunce, roztáhnu ruce a ve spršce blesků si protáhnu lehce ztuhlé tělo. Miluji matrace... Uvolněně si oddychnu. Pak se opřu o zábradlí, přičemž začnu hodnotit situaci pod sebou.

Probudí mě lehké zavrzání balkonových dveří. Pomalu se posadím na postel. Ach jo... takovéhle by mohlo být každé ráno. Hledám očima Dana a všimnu jeho siluety na balkóně. Ach bože, proč tak brzo? Tiše zaúpím a svalím se zpátky na polštář.

Jakmile zaslechnu tiché úpění, vrátím se do pokoje a zavřu balkonové dveře. Buď v klidu, máš všechen čas na světě k tomu, abys mohla být vyspaná dorůžova. pokusím se Awie uklidnit. Pak si stáhnu ze zápěstí gumičku, se kterou si svážu vlasy. Udělám mezitím snídani. Ven ale nepůjdu, takže nepočítej s croissantem, míchanými vajíčky, ani podobnými blbostmi. zachechtám se.

Do růžova už jsem... takhle matrace je moc příjemná změna. Jak málo stačí ke štěstí... dodám, přičemž svou odpověď přerušuji zíváním. Překulím se na bok. Pokud to bude snídaně do postele, tak ať je to klidně suchý chleba. Hlavně když se nebudu muset zvednout. Řeknu rozespale a v klidu pokračuju ve válení se v posteli, kterou už mám pro sebe dokonce úplně celou.Nádherné ráno.

Začnu se hrabat ve věcech. Vyndám vodu, sušené maso, chlebové placky a balíček měkkých bonbonů. S tímhle nákladem skočím po zádech zpět do postele. Ráčí si dáma vybrat... začnu parodovat nabubřelého francouzského sloužícího, Le vodů de la Petflašká, placky á la chlebá, či snad masó usušený. Ješťé mochu nabfídnout pythel de žužů... Bón apetýt, madmazel. Rázem nato vyprsknu smíchy. No vidíš, nakonec máš přeci jen palácovou snídani do postele se vším všudy...

Ze všech sil si snažím udržet vážnou tvář. Děkuji, šéfkuchaři. Vyprsknu smíchy a jelikož ze sebe nejsem schopná dostat jediné slovo, vytrhnu Danovi ze všeho nejdříve pytlík s bonbóny a začnu se jimi ládovat. Když už fajn ráno, tak se vším všudy. Ňam. Je ta voda pravý Chardonnay?Zeptám se. Nakonec položím bonbóny a vezmu si radši placku s masem. Jestli Dan myslel ty včerejší řeči o zombie masakru vážně, měla bych nabrat síly.

Samozřejmě, že Chardonnay, jinou bych se neodvážil přinést, mylejdy. Po bonbonové genocidě si pytlík na chvilku usyslím stranou. Taky si vezmu placku s masem, kterou do sebe zlehka dostanu. Pak ji spláchnu trochou vody z lahve, hřbetem ruky si otřu tvář a vrátím ji zase na postel. Když sáhnu po pytlíku s bonbony, zjistím, že jich zbyla sotva víc než polovina. Naberu si tedy menší hrst a zbytek uklidím zpět do batohu. Jak ti chutná? zeptám se, zatímco se soustavně živím bonbony z hrsti.