Pobřeží Severního moře

Já nevím, prostě mi to tak připadalo. Jako útěk... Tak trochu. Dobře, omlouvám se, že jsem ti křivdila. Ale nemohla jsem tušit, co zamýšlíš, když si to nejdůležitější necháš pro sebe. Dodám a trochu si protáhnu záda. Možná se jenom bojím chvíle, kdy mi tohle dojde. Tělo si našlo protilátku, tělo se uzpůsobilo k boji a k zabíjení... Ale evoluce na jednu věc nemyslela. Na mysl. Protože já nejsem připravená zabíjet. Moje tělo ano. Ale to nestačí, to není všechno. Možná je toho víc, co mě budeš muset naučit.

Naučím tě všechno, co bude potřeba. Slibuji. dám ruku zase dolů. Povím ti, jak tančit v hordě, jak a kam správně udeřit, co rozseknout a co roztříštit. Ale taky kde v bezpečí spát, jak najít vodu a které bobule nejsou jedovaté. posadím se. Já vím... Zním jako stoletý mentor, ale faktem je, že od nákazy jsem ve městě nepobyl déle než pár týdnů.

Proč bys to dělal? Proč se mnou vy dva vlastně ztrácíte čas? Jsem zátěž. Jsem něco, co bude užírat zásoby... Jako myš na lodi. zapochybuju nahlas. Nemám ti to jak vrátit. Já tě nemám co naučit na oplátku. Kdysi jsem toho uměla dost. Ale v tomhle světě už to neplatí. konstatuji zachmuřeně a mimoděk si přehodím nohu přes nohu.

Nahlas se rozesměji. Posloucháš se vůbec? V tomhle světě nikdo jako my není přítěž. Jsi Znovuzrozená. Jsi bojovnice. Už jen to, že jsi se k nám přidala je mi nadmíru skvělou odměnou. Kdysi jsi toho možná uměla hodně, ale dnes toho dokážeš ještě víc. Vždyť před chvílí jsi svým hlasem uklidnila moře! A pořád tvrdíš, že jsi přítěž? znovu se rozesměji.

Ušklíbnu se. Jednoduše mám kapku problémy ztotožnit se s tvou životní filosofií... Ty jsi přesně ten člověk, kterýho tenhle svět potřebuje... A tohle je svět, jaký potřebuješ ty. Neklidně se zavrtím. Možná mi tenhleten stav věcí nevyhovuje, ale už jsem jednou tuhle schopnost získala a udělám maximum pro to, abych ji rozvinula naplno. A třeba se mi to časem začne líbit. Do té doby... No, budu si občas stěžovat. A budu podrážděná a nevrlá... Jsi odolný, to vydržíš, zvládáš zombie, zvládneš i mě. Zasměju se a doufám, že to tak doopravdy bude. Zvyknu si. Brzo. Tak jako ty. Slibuju.

Pousměji se na Awie. Pak vstanu a sklepu ze sebe písek. Ty to dokážeš. Budeš silná, jako hromobití. pronesu kapku zasněně. Pak se protáhnu a zase se posadím. Uvidíme, jak dlouho to bude ještě Pepovi trvat... povzdychnu si pobaveně.

Necvičil si ho v orientaci náhodou taky ty? Protože jestli zabloudil, zkusím ještě podat do novin inzerát na nového trenéra... Zívnu. Asi mě nadměrné požívání vlastní síly přeci jen připravilo o nějakou tu energii. Nespěchej na něj. On se ukáže. Stejně by mě ale zajímalo, co mu trvá tak dlouho. Trénování už mi pro dnešek stačilo. Napadá tě ještě něco, čím si můžeme vyplnit čas?

Vyprsknu smíchy. Pak zamyšleně zamručím a dojdu k batohu. Vytáhnu jednu stanovou celtu a položím ji na písek. Pak lehce dupnu. Kolem celty vyrazí kruhová hradba, která vyroste jako vysoký průsvitný stan. Spánek? Takhle budeme vidět a i chránění. řeknu, přičemž mávnutím ruky nechám pár krystalů zase zarůst, čímž vytvořím vchod. Dám dovnitř oba batohy a pak vstoupím.

Ten mě asi nikdy nepřestane překvapovat... bleskne mi hlavou. Wow... byl by z tebe dobrý architekt... Proč s sebou táhneme ty stany, když umíš něco takového? podivím se. Následuji Dana dovnitř. Levou rukou zlehka pohladím průhlednou stěnu. Připomíná mi led, ale není tak studená a ani náhodou se pod mýma rukama nerozpouští. Chtě nechtě musím ten materiál obdivovat. Mlčky sleduji, jak Dan vrací krystaly, které původně odstranil kvůli vytvoření průchodu, zase na původní místo. Jak venku, tak tady uvnitř je příjemné teplo, něčím se přikrývat by bylo k ničemu... ale chtělo by to něco pod hlavu. Sáhnu do batohu a vyndám huňatý svetr, který si zmačkám do kuličky a použiju ho místo polštáře. Podobný svetr pod hlavu nabídnu ze svého batohu i Danovi. Písek pokrytý celtou se nedá srovnávat s pořádnou matrací, ale za současných podmínek... ideální. Přitáhnu si kolena trochu blíže k tělu a lehnu si na bok. Dobrou... zarazím se. Chtěla jsem mu popřát dobrou noc, ale ještě je světlo. Dobré pozdní odpoledne... opravím se. Potom zavřu oči a usnu.

Zasekl jsem se u slova kafe... Najednou zaregistruju, že Dan i Awie jsou kdesi fuč a na obloze sleduji modrou kouli. Hmmm, to je Dan? Asi... Ah, ok...tak já jdu taky řeknu poněkud sklesle s pocitem, že musím běžet. Ale využiju odrazových betonových bot, které mi zařídí rychlost ze 4/5 tak velkou, jako je Danova. Ještě si tělo vyfiknu brněním a běžím. Teda spíš skáču... Skáču! Vidím pláž!. Dopadám, propadám se a tma! Beru zpátky, nevidim nic... Cítím, že mé zápěstí je volné a tak se snažím mávat a dát najevo, kde jsem a že jsem v obrovském nebezpečí. Najednou se ozve hlasitý smích. Smích zesílí v momentě, když do vzduchu zdvihnu jen prostředníčky. Nemůžu ani zakřičet. Jsem v pasti!

Probudí mě obrovský úder do písku. Okamžitě vstanu a rozhlédnu se. Vedle krystalového stanu spatřím písečný kráter, z něhož vyčuhuje Pepova ruka se vztyčeným prostředníčkem. Okamžitě zruším stěnu a doběhnu do jámy, kde ho vytáhnu ven a dostrkám k nám. Pak si oddychnu. Vždyť víš, jak se má přistávat na písku... jemně ho okřiknu a posadím se na celtu.

Probudí mě celkem hlasitá rána. Vyskočím na nohy, jenže zapomenu, že je nade mnou vcelku málo místa a praštím se do hlavy. Než se zbavím mžitek před očima, je Dan už dávno pryč. Zmateně se rozhlížím a nehledě na bolest, která mi tepe ve spáncích, musím se začít smát. Přeci jenom má dneska někdo horší den, než já. Nevzmůžu se ani na slovo, jenom se směju, dokud nemám křeče v břiše. Kafe jsem nestihla. Není tu kávovar... oznámím Pepovi, když konečně popadnu dech. Myslela jsem to sice jen jako vtip, ale konec konců... lepší moment na hrnek kávy, než podvečer při sezení na celtě... to by člověk pohledal.Škoda.

Aspoň dopadám se stylem... odpovím lehce Danovi. Škoda, kafe by se hodilo... řeknu posmutněle Awie. Prohlížím si rozespalé obličeje a s jemným úšklebkem odvětím Vy jste spali? Jhaaaj, sorry. Usednu vedle Awie a Dana začnu jim vyprávět příběh. Vypráví podrobně, barvitě jakousi hororovou a dosti krvavou příhodu. Na konci dodávám Je to krásný, romantický příběh plný lásky. Ah...to byly časy... Zahledím se do nebe a po chvilce vrátím svůj pohled na oba sedící jedince. Kdo vypráví další? zeptám se zvídavě.

Tázavě se na Pepu podívám. Nadechuji se k poznámce, ale přeruší mě výbuch vodního sloupce na moři. V mžiku se ohlédnu po zvuku. Na hladinu dopadá vymrštěná vodní tříšť. Vstanu, abych se podíval lépe. Na hladině víří bubliny. Něco je ve vodě... Nestihnu ani pořádně rozvést myšlenku. Voda znovu vybuchne, ale tentokrát odhalí masu pod sebou, která vystupuje vzhůru. Vypadá jako ruka. S tím rozdílem, že se skládá ze spousty těl, která se natahují od sebe v prázdném výkřiku. Hned za ní pokračuje obrovské, ale podsadité tělo. Spíš hlava, ke které je ruka připojena, společně s druhou, která se objeví hned nato. Monstrum pomalu vylézá blíž k pláži, zatímco nás sleduje planoucíma očima velikosti traktorového kola. Rukama se posouvá čím dál tím blíž, takže zpod hladiny konečně vykoukne obrovské množství nohou, na kterých se stvoření plynule šine k nám. Připravte se! křiknu na ostatní. Pak si nechám opět vyrůst po těle brnění.

Ále no ták, já chtěla slyšet příběh i od tebe... řeknu Danovi, když upozorní na vířící vodu. Už už jsem chtěla poznamenat, že to udělatl sám, aby odvedl naši pozornost a nemusel nic vyprávět, než mi dojde, že to není pravda. Pohled na monstrum mi trochu vyrazí dech. A to jsem čekala, že dneska už mě nic nepřekvapí... po těch nemrtvých všude... Při pohledu na Dana a jeho brnění zalituji, že mě taky neposlouchá něco pevného. Krystaly, beton... ze zvuku si kyrys neudělám. No, snad ho nebudu potřebovat. Vyskočím z celty, tentokrát už se naštěstí nemám o co praštit... a vyčkávám.

Se září v očích sleduji fascinující stvoření. Hustý! A co má asi v hlavě? zamyslím se a opět pokryji své tělo betonovým brněním. Začnu se nekontrolovaně smát a rozebíhám se proti kreatuře. Vší silou se odrážím do vzduchu a chci zaútočit zblízka. Ovšem menší gigant mě nečekaně sejme jednou rukou. Dopadám na zem a říkám Gah...čubka obrovská! Dane, tohle není hraníčko s nrmrtvýma. Tohle bude horší! Vystřelím dlouhý, ostrý šrapnel do oka monstra. Ale jeho oko je jako z gumy. Ostrej beton, obrovská rychlost...do píči, tohle je hodně špatný... zděsím se a popoběhnu pět metrů zpět. Místo rukou mi visí podél nohou dvě dlouhé, ostré čepele. Rozebíhám se k nohám obra, uhýbám všem útokům a seknu mu do nohy. Ovšem moje čepel je takřka neúčinná. Jako by ho něco speciálního chránilo. V tom mě odkopne asi deset metrů za Awie a Dana.

Odfrknu si nad Pepovou zbrklostí. Na druhou stranu nám ale prokázal dvě věci. Kůži má to monstrum tvrdší než beton a má taky dost značnou sílu v nohou. Z beder mi vyrazí tři krystalické ocasy. Pokusíme se zaútočit společně. Já ho ochromím, zatímco vy zkuste cokoliv myslíte, že bude fungovat. křiknu. Netvor znovu otevře tlamu poskládanou z mnoha rukou a hlav, když zařve. Vymrštím se do vzduchu směrem k netvorovi. Natáhne jednu z hlavních rukou, aby mě srazil, ale jedním ocasem se kolem ruky obtočím a odrazím se od ní. Jak jsem ve výši, probiju si ruce elektřinou, kterou pak sešlu dolů na monstrum. S pár blesky se sice netrefím, ale protože ještě pořád stojí ve vodě dostane i tak plnou dávku. Nohy mu přestanou fungovat, takže padne na dno. Doskočím mu na hlavu, přičemž mu zarazím ocasy do těl a dám mu další dávku výbojů. Ty po něm přeběhnou a znovu ho donutí se přestat hýbat. Poté ocasy vytáhnu a odrazím se jimi zpět na břeh. Teď! zakřičím v letu.

Pepa i Dan se pustili do boje a já se nechci znovu dostat do situace, kdy jen stojím a koukám. Dan mi už ukázal, že můj hlas umí úžasné věci. Není to ještě dokonalé, ale můžu klukům snad trochu pomoci. Snažím se něco vymyslet. Když Dan vydá povel, už jsem dávno připravená. Dostanu ze sebe ten nejvyšší tón, jakého jsem schopná. Pepa pořád leží v písku někde za mnou, Dana bych každopádně neměla zasáhnout, takže opatrně... přidám na síle a směřuji zvukové vlny přímo do monstra. Kdysi jsem začínala tím, že jsem hlasem rozbíjela skleničky... o něco málo vyšší kalibr, to dáš, holka... Ještě trochu zvednu frekvenci. Tak jako před měsícem praskalo sklo, teď se vytváří pukliny v neprorazitelné kůži příšery, prakticky po celém jejím těle. Fajn, teď by to mohl Pepa završit betonovým ostnem. Už má kam mířit. Ohlédnu se dozadu, jestli ještě leží, nebo už vstal.

Po pádu jen ležím na zádech. Heleeee, ptačí hejno! Hehe, véča. Natáhnu ruku a sestřelím 3 ptáky. Ti dopadnou mrtví na zem. Má lenist nezná mezí a tak si v písku dělám andělíčka. Když slyším řev, zvednu hlavu, mrknu na praskající povrch monstra, zvednu se, podrbu se na boku, pokřupnu nohu, jednu ruku změním na bodák a druhou na čepel, vší rychlostí se rozebíhám k brzy mrtvému stvoření. Zabodnu bodák. Vše funguje! Začnu čepelí párat pukliny, abych mu způsobil co největší zranění.

Dosednu vedle Awie. Skvělá práce. uchechtnu se. Pak se rozeběhnu po vodě přímo k netvorovi. Ten řve bolestí, zatímco se mu Pepa dobývá pod kůži. Jak doběhnu, Napřímím ocasy za sebe a naplno je zarazím tam, kde je kůže už rozpáraná, kolem Pepy. Hned nato zaberu ocasy plnou silou od sebe, čímž protrhám většinu masa a Pepa má prakticky otevřený vstup. Vzápětí mě zkropí proud krve monstra, když slyším jeho ohlušující bolestný řev.

Svoje jsem udělala, alespoň už se necítím tak zbytečně. I Danova pochvala mě vcelku potěší. Jenom škoda, že jsem kvůli ní musela dělat něco tak nechutného. Ve městě to sice nebylo nic moc, ale...že aspoň tam nežily věci jako tahle... Po zbytek boje už se držím dál. Kluci toho s pevnými krystaly a betonem určitě zvládnou víc, než já s tvárnou akustikou. Trochu se mi zvedne žaludek, když vidím Dana zmáčeného krví... Ach bože... Kdo to vymyslel, že půjdeme po pobřeží ? A jo, Pepa. Tak tohle mu vyčtu, jen co pomine riziko, že by mě krok směrem k němu mohl ušpinit od tělních tekutin tohohle tvora.

Díky, Dane! houknu na Dana a vrhám se do obrových pseudo žil. Prosekávám se skrz, občas se vykoupu v krvi, ale jsem tam! Jsem hned vedle obrova srdce. Mám to udělat? Ještě ne... Ještě není správný čas . Prosekávám se dál a najednou vidím paprsky světla Tady budou oči... Hehee.... Dojdu k jednomu oku, zabodnu do něj ruku A teď si uděláme Silvestr a ruka se mi zvětší v takové rychlosti, že můj počin doprovází nejen oční mišmaš, ale i zvukový efekt, po kterém následuje můj smích a užaslým tónem. Teď je tam správná chvíle! Vrátím se k srdci a odseknu ho od žil a tepen. Rozsekám obrův hrudník a vynesu srdce na pláž. Tam ho rozříznu, smočím v něm ruce, naberu krev a poliju si s ní obličej. Pak ji začnu pomalu pít. Z jedné a z druhé ruky. Poté se svléknu a zcela nahý se ponořím do menší krvavé lázně. Vynořím půl těla a připadám si jako znovuzrozený. Už podruhé. Vylezu a normálním krokem je celý od krve vracím k obrovi. Očním důlkem mu vlezu zpět do hlavu, vytáhnu druhé oko, zabodnu do něj ruku, zvednu ji nad hlavu a opět ho rozthrám na kousky. Poté se vracím do hrudníku a tentokrát odseknu a vytáhnu plíce. Pomalým krokem je nesu k srdci, kde si krví omyju ruce a můj počin podobající se rituálu se blíží ke konci. Klekám si, krev si nechám stéct po zádech, na které si přiložím obrovi plíce. Vypadají jako andělská křídla. Jen klečím. Beze slova, bez myšlenek. Klečím, mám zavřené oči a vnímám tmu.

Když Pepa vejde dovnitř monstra, zase se vzdálím. Pak se zaujetím a drobným šokem sleduji jeho formu odreagování. Když nakonec nahý a celý od krve poklekne s obrovskými plícemi na zádech v tratolišti krve, vystoupím z vody. Mrtvola jen dál volně krvácí do vody z mnohočetných ran, čímž barví příboj do ruda. V brnění, už očištěném vlnami, dojdu ke břehu, kde ho nechám zmizet. Pak klidně dojdu k Pepovi. Nehledím na krev ani orgány. Položím mu ruku na záda mezi plíce, abych s ním měl kontakt. Pak ruku odtáhnu a svléknu se do spodního prádla. Když jsem připraven, pomalu vezmu netvorovy plíce a dám je stranou. Krev mi stéká po těle. Lehce, až něžně a konejšivě vezmu Pepu kolem ramen, zvednu ho a poodejdu s ním dál do čistší vody, kde mu pomohu se očistit od krve. Pracuji pomalu a klidně. Cítím, že se jemně třese. Odvedu ho zpět na pláž, kde odběhnu vytáhnout z batohu ručník. Pomalu ho otřu a pak sebe. Přinesu nám oblečení, do kterého se svižně nasoukáme. Pak ho znovu vezmu kolem ramen. Už je to dobré. Už jsme v klidu. Teď už je pomstěna. Odpočiň si. zašeptám konejšivě.

Ať už jsem od souboje s příšerou z oceánu očekávala cokoliv, což je ostatně dost těžké si jen tak představit, rozhodně měla zmíněná představa výrazně jiný závěr. Oceán nemá o moc jinou barvu, než jakou kdysi vyvolávaly západy slunce. Nicméně ta sluneční červeň mi byla o něco příjemnější. Otřesu se. Když si pomyslím, že jsem chtěla jít plavat... eh...Trvá několik vteřin, než si uvědomím, že rudý flek pohybující se po pláži, je lidská bytost, konkrétně Pepa. Sleduji jeho počínání poněkud zaraženě. Samozřejmě, že lidé mají právo na trochu výstřednosti... Ale co je jako tohle? Hledám očima Dana a vrhnu na něj dost zmatený pohled. Snažím se z jeho chování vyčíst, jestli je taky překvapený, nebo jestli je snad tohle u jeho kamaráda běžná procedura po vítězném boji. Povytáhnu obočí tak vysoko, že mi splyne s mou celkem krátkou ofinou. On se asi fakt zbláznil... a já možná taky, když vidím zombie ve městě, monstra ve vodě a dva zakrvácené kluky. Posadím se do písku, nechci narušovat jejich komorní atmosféru ničím závažnějším, než zvědavým a šokovaným zíráním. Prostě jenom čekám a snažím si uvědomit, co se to právě proboha stalo.

Nedokážu dělat nic radikálního. Nedokážu říct ani slovo. Nemám na to sílu. Jediné co dokážu je přemýšlet nad temnotou a trochu se pohybovat. Nejsem schopen se ani umýt. Nejlépe mi jde sedět a ležet. Nemám sílu k jakémukoliv činu. Mé svaly nejsou unavené, ale má duše se rozervaná na kusy. Pokud stále nějakou mám. Cítím se prázdný. Jsem jenom skořapka bez jádra. Jsem tělo bez duše. Jaký má moje "existence" smysl? Žádný. Nejdřív jsem přišel o srdce a teď po dlouhém vnitřním boji i o duši. A proč? Kvůli lásce. Kvůli emocím. Kvůli lidskosti. Toužil jsem po dívce a byla mi seslána. Ale jak rychle Bůh dal, tak i vzal. Nenávidím ho. Nenávidím Boha! Proč si bere to, co sám vytvořil?! Co to? Temnota rudne? Co se to děje?! děsím se z vlastního imaginárního světa. Má vnitřní temnota má najednou krvavé stopy a kaluže. Já mám zkrvavená křídla, jsem celý obnažený a taktéž od krve. Jsem jako anděl. Krvavý anděl.